20 Cdo 611/2009
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




20 Cdo 611/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. O. , zastoupeného Jaroslavem Hlávkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 9, proti povinné Ing. H. L. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, pro 456.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 Nc 5213/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2007, č. j. 27 Co 587/2007, 27 Co 601/2007-76, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 20. 2. 2007, č.j. 1 Nc 5213/2007-20, nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 6 C 1165/2001 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2006, č. j. 6 C 1165/2001-182), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 20 Co 379/2006 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 379/2006), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 456.140,- Kč s příslušenstvím, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. Ivetu Glogrovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu v Kolíně. Usnesením ze dne 3. 10. 2007, č.j. 1 Nc 5213/2007-67, opravil své rozhodnutí, uvedl do souladu záhlaví usnesení a výroky II. a IV. tak, aby z nich bylo zřejmé, že účastníkem řízení je povinná a doplnil, že exekuce se nařizuje na majetek povinné.

Krajský soud tato usnesení změnil v části týkající se nákladů řízení tak, že exekuce na majetek povinné se nařizuje i pro náklady předcházejícího řízení v částce 183.466,- Kč a že exekuce nařízená na majetek povinné se vztahuje i na náklady exekuce; jinak usnesení potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly dány podmínky pro vydání opravného usnesení, jehož oprava se týkala jak záhlaví rozhodnutí, tak jeho výroku. Byly splněny i všechny zákonné důvody pro nařízení exekuce. Protože soud prvního stupně převzal do svého rozhodnutí formulačně nepřesný petit návrhu oprávněného týkající se nákladů nalézacího řízení, změnil jej. Rozhodnutí doplnil i o výrok o nákladech řízení a vyjádřil výslovně, že exekuce je nařízená i pro náklady exekuce.

Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v dané věci bylo rozhodnuto o odvolání, které nebylo podáno a bylo rozhodnuto v rozporu s procesním právem. Odvolání proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 20. 2. 2007 podala z důvodů jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti, dne 3. 10. 2007 vydal okresní soud opravné usnesení, proti němuž podala odvolání dne 12. 11. 2007. Aniž by byla okresním soudem vyzvána k jeho doplnění, bylo jí dne 10. 1. 2008 doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl jak o odvolání proti opravnému usnesení, tak i o jakémsi odvolání proti původnímu rozhodnutí . Takové odvolání však nepodala, a ani nemohla, neboť lhůta k jeho podání běží až od právní moci opravného usnesení. Namítá, že krajský soud neměl rozhodovat o odvolání podaném proti opravnému usnesení, neboť se jednalo v tzv. blanketní odvolání a k jeho doplnění ji nevyzval. Neměl ani rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce, neboť takové odvolání nebylo podáno. Krajský soud tak svým rozhodnutím nastolil právní moc nejen opravného usnesení, ale i právní moc původního, opravovaného usnesení, a tím podstatně zasáhl do práv povinné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal věc a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Napadené usnesení, v němž odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí jako částečnou změnu, avšak práva a povinnosti účastníků posoudil shodně jako soud prvního stupně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je z obsahového hlediska usnesením potvrzujícím.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě usnesení o nařízení exekuce postupem podle ustanovení § 164 o.s.ř., není přípustné.

Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (k pojmu věc sama srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1997, pod č. 88), Přípustnost dovolání nezakládá ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože usnesení, jímž bylo potvrzeno opravné usnesení soudu prvního stupně, v jejich taxativních výčtech není vyjmenováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Co 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod č. 196). Přípustnost dovolání není způsobilé založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozhodnutí o nařízení exekuce.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatelka však uvedený dovolací důvod neuplatnila; namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132; usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003); s výjimkou, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Vydání opravného usnesení soudem prvního stupně, je-li opravován výrok rozhodnutí, má za následek, že odvoláním lze napadnout jak opravné usnesení, tak opravované usnesení; lhůta k napadení opravovaného usnesení běží od doručení opravného usnesení; bylo-li však podáno odvolání proti opravovanému usnesení před jeho opravou (a nikoli až po jeho opravě), jak tomu bylo v souzené věci (viz č.l. 24), je třeba o tomto odvolání rozhodnout i když po vydání opravného usnesení již opravované usnesení odvoláním napadeno nebylo.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá a dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu