20 Cdo 609/2013
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 55 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2012, § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012




20 Cdo 609/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné SMART Capital , a.s. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby 268 65 297, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti povinným 1) E. K. a 2) F. R. , zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, pro 30.256,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 3967/2009, o dovolání druhého povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2012, č. j. 26 Co 504/2012 - 108, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:


V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 14 Nc 3967/2009 - 83, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl návrh druhého povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., odůvodněný tím, že v jeho možnostech není vymáhanou pohledávku zaplatit. Krajský soud vyšel z toho, že exekuce na majetek povinného byla nařízena podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Ilony Šubrtové ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7709/2008, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 30.256,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, pro náklady přecházejícího řízení ve výši 27.817,- Kč (nesprávně uvedeno 27.815,- Kč) a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Z potvrzení České správy sociálního zabezpečení měl dále za prokázané, že povinný pobírá starobní důchod ve výši 9.170,- Kč měsíčně, který podléhá exekuci, přičemž jsou z něj prováděny srážky ve výši 1.168,- Kč měsíčně, ze sdělení pověřeného soudního exekutora ze dne 22. 6. 2012, že dne 4. 1. 2010 byla u povinného provedena mobiliární exekuce, při níž žádný movitý majetek sepsán nebyl, že dne 21. 4. 2010 vydal exekutor exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze starobního důchodu, jenž Česká správa sociálního zabezpečení zaznamenala do pořadí, neboť proti povinnému jsou nařízeny další výkony rozhodnutí v celkové výši cca 190.000,- Kč, a že povinný nemá snahu dluh uhradit. K námitkám povinného, že je nemajetný a že starobní důchod, který je jeho jediným příjmem, je postižen více exekucemi, odvolací soud konstatoval, že podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. lze nařízenou exekuci zastavit z důvodu nemajetnosti teprve tehdy, když bude v rámci exekuce zjištěno, že její výtěžek nepostačí ani na krytí nákladů exekuce. S ohledem na skutečnost, že povinný má nízký, ale pravidelný příjem ze starobního důchodu, ze kterého jsou uspokojovány postupně všechny vymáhané pohledávky, dovodil, že nelze uzavřít, že v rámci exekuce nebudou pokryty ani její náklady.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání (doplněné podáním soudem mu ustanoveným zástupcem), v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z jeho starobního důchodu budou uspokojovány postupně všechny vymáhané pohledávky, včetně pohledávky vymáhané v daném exekučním řízení, a má za to, že soudy obou stupňů při výkladu i aplikaci § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vybočily z mezí ustálené soudní praxe. Uvedl, že z povahy exekuce (odlišné od soudního výkonu rozhodnutí) plyne, že podnět k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor, který jej však v dané věci nepodal, a že je nepochybné, že podal-li by povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle tohoto ustanovení, soud by se jím zabývat musel, přičemž v případě závěru o neexistenci tohoto důvodu by takovýto návrh zamítl . Zároveň platí, že není účelné ani hospodárné, aby exekuce probíhala neomezeně dlouhou dobu, během níž by povinný byl opakovaně všeobecně lustrován ohledně svého majetku , v důsledku čehož by náklady exekuce nadále vzrůstaly bez reálné naděje na jejich vymožení, což se příčí nejen obecné zásadě hospodárnosti, ale i existenci důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Domnívá se, že využil-li soudní exekutor všech prostředků a způsobů exekuce k tomu, aby splnění povinnosti na něm vymohl, a přesto žádný majetek nezjistil, měla být exekuce zastavena. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze uzavřít, že v rámci exekuce nebudou pokryty ani její náklady , neboť proti němu je vedena řada exekucí pro pohledávky podstatně vyšší, než uvedl soudní exekutor. Zařazení vymáhané pohledávky do pořadí podle mínění dovolatele nic nemění na tom, že pohledávka je nevymožitelná, a že tudíž výtěžek, jehož bude exekucí dosaženo, nepostačí ani na pokrytí nákladů exekuce. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a poukázala na to, že povinný má pravidelný finanční příjem ve formě starobního důchodu , ze kterého jsou postupně hrazeny jeho závazky. Navrhla, aby dovolání povinného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní význam (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)] jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.

Podle § 55 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 4.

V exekučním řízení úkony směřující ke zjištění majetku povinného provádí pověřený exekutor. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 4360/2008, uvedl, že v případě nedostačujícího majetku exekutor podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. V usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud by povinný podal řádný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud by se jím zabývat musel, a že v takovém případě pak soud vyžádá od exekutora zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota, a jaké jsou náklady exekuce, a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Na základě vyjádření exekutora pak posoudí, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dán (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008), přičemž exekuci podle tohoto ustanovení lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek, event. je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 31. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3118/2010, konstatoval, že shora uvedené se vztahuje především na provádění exekuce prodejem movitých věcí, případně i nemovitostí nebo podniku. Ostatní způsoby provádění exekuce na peněžité plnění obsahují speciální ustanovení o ukončení jejich provádění v případě zjištěné bezvýslednosti (v případě srážek či jiných příjmů srov. § 290, 299 o. s. ř.).

V dané věci soudy obou stupňů postupovaly při posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela v souladu s výše citovanou právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele, že je proti němu vedena řada exekucí a že zařazení předmětné pohledávky do pořadí nic nemění na tom, že tato pohledávka je nevymožitelná. Podle § 280 o. s. ř., které se použije i na exekuci srážkami z důchodu, totiž platí, že jsou-li srážky prováděny k vydobytí několika pohledávek, uspokojí se jednotlivé pohledávky dle zásad v tomto ustanovení uvedených podle svého pořadí (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012).

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že poukazuje-li dovolatel na svoji tíživou osobní a sociální situaci, nejedená se o okolnosti, které by zakládaly důvod pro zastavení exekuce; uvedené okolnosti mohou být při splnění zákonem stanovených podmínek pouze důvodem k odkladu exekuce za zákonem stanovených předpokladů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 457/2005).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu