20 Cdo 6055/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 511 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



20 Cdo 6055/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Městská část Praha 8 , se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti povinné JUDr. D. M. , o 98 885 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 2623/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2016, č. j. 70Co 283/2016-180, takto:

Dovolání se v části, ve které směřovalo proti výroku usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. usnesení soudu I. stupně, odmítá ; jinak se dovolací řízení zastavuje .
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením ze dne 30. 5. 2016, č. j. 15 EXE 2923/2014-153, Obvodní soud pro Prahu 8 částečně zastavil exekuci ohledně prodeje osobního vozidla Land Rover, SPZ: 8A1 9166, nařízeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., exekučním příkazem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 147 EX 3642/14-10 (výrok I.). Návrh povinné na zastavení exekuce v plném rozsahu zamítl (výrok II.).

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se exekuce prodejem označeného osobního vozidla nezastavuje; v zamítavém výroku II. usnesení soudu I. stupně potvrdil. Pokud jde o potvrzení zamítavého výroku, ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v případě, kdy je uvedeno v exekučním titulu, že žalovaní (tj. povinná a druhý původně žalovaný) jsou povinni závazek splnit společně a nerozdílně, oprávněná může vymáhat celý dluh pouze po povinné.

Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že nalézacímu i exekučnímu soudu doložila, že uzavřela s Mgr. A. M. (který před zahájením exekučního řízení dne 29. 12. 2013 zemřel) dohodu podle § 511 odst. 1 obč. zák., podle níž se A. M. jako 2. žalovaný z exekučního titulu zavázal, že celý dluh včetně příslušenství oprávněné uhradí. Nepovažuje ani za správné, že není najisto postaveno, v jakém rozsahu přešla povinnost plnit za zemřelého Mgr. A. M. na ni a v jakém rozsahu na jeho dědice. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že příslušenství pohledávky určené do zaplacení neodpovídá současné judikatuře, a že povinnému Mgr. A. M. byly jinak stanoveny úroky z prodlení. Závěry odvolacího soudu jsou tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004). Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 22. 2. 2017 vzala povinná dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok I. usnesení soudu I. stupně, zpět s tím, že osobní vozidlo bylo povinné dne 19. 12. 2016 vráceno.

Dovolání není přípustné.

Soudní praxe se ustálila na názoru, že je-li vykonávaným rozhodnutím stanovena platební povinnost několika povinným k zaplacení celého dluhu společně a nerozdílně, lze nařídit soudní výkon rozhodnutí (exekuci) proti jednomu z nich pro celou pohledávku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1889/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5367/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 691/99). Platí přitom, že i když je exekuce vedena proti všem solidárním dlužníkům, oprávněný nemůže vymáhat více, než mu přiznává vykonatelné rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1932/2011). Současně Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2428/2011).

Namítá-li povinná, že v důsledku podaného odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 6. 2011, č. j. 25 C 231/2006-405, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2012, č. j. 14Co 9/2012-453, vůči ní rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 33 449 Kč s ročním úrokem z prodlení od 20. 9. 2007 do zaplacení byla zamítnuta, a dále ve výroku II. ohledně úroku z prodlení z částky 33 449 Kč byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení z této částky byla také zamítnuta, pak je třeba připomenout, že oprávněná vymáhá po povinné částku 98 885 Kč včetně příslušenství z této částky (t. j. 132 334 Kč 33 449 Kč).

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolaní povinné v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení odmítl.

Jinak dovolací řízení v důsledku částečného vzetí dovolání zpět podle § 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil.

O náhradě případných nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu