20 Cdo 5994/2016
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 336k odst. 4 o. s. ř., § 36 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb., § 107 odst. 1 o. s. ř., § 107 odst. 2 o. s. ř., § 107 odst. 5 o. s. ř.



20 Cdo 5994/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné J. K. , zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti povinné JUDr. D. M. , za účasti vydražitelky L. Š., pro 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Horáka, Exekutorský úřad Tábor, pod sp. zn. 173 EX 195/14, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, takto:

Dovolání povinné se zamítá .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 pověřením ze dne 3. března 2014, č. j. 14 EXE 728/2014 -13, pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Horáka, Exekutorský úřad Tábor (dále jen soudní exekutor ), vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněných J. K., (dále též zemřelý oprávněný ), a J. K., podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. listopadu 2013, sp. zn. 11 C 82/2013.

Soudní exekutor usnesením ze dne 29. března 2016, č. j. 173 EX 195/14-140, udělil příklep vydražitelce L. Š. (dále jen vydražitelka ), na vydražených nemovitých věcech povinné.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 29. března 2016, č. j. 173 EX 195/14-140, a rozhodl, že ve vztahu mezi povinnou a vydražitelkou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že s ohledem na smrt oprávněného J. K. (dne 30. července 2014) bylo na místě, aby soudní exekutor ve smyslu ustanovení § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 36 odst. 3 až 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex. řád ), rozhodl o tom, s kým bude na místě zemřelého oprávněného v exekučním řízení pokračováno. Vzhledem však tomu, že dědické řízení bylo pravomocně skončeno a jedinou dědičkou se stala právě druhá oprávněná J. K., nenastala situace, kdy by se v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora exekučního řízení neúčastnili dědici zemřelého oprávněného. Dospěl proto k závěru, že nerozhodnutí o procesním nástupnictví po zemřelém oprávněném nemělo za následek porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že není rozhodné, zda se jedinou dědičkou po zemřelém oprávněném stala druhá oprávněná, neboť tato skutečnost nebyla a nemohla být v exekučním řízení reflektována až do odvolacího řízení, neboť v době předcházející nařízení dražebního jednání, stejně tak v době před zahájením odvolacího řízení, nebyl okruh potenciálních dědiců znám. Do skončení řízení o projednání dědictví přitom nelze kvalifikovaně (§ 36 odst. 4 ex. řádu) doložit, na koho právo nebo povinnost z exekučního titulu přešlo (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 178/2006). Až do pravomocného určení procesních nástupců soudní exekutor není oprávněn provádět v exekučním řízení úkony, při nichž by oprávněný mohl využít svá procesní oprávnění, to znamená například uskutečnit dražební jednání. Zemřelému oprávněnému navíc nemohla být vůbec doručena (mimo jiné) dražební vyhláška ze dne 18. února 2016, když zemřel již dne 30. července 2014. Úmrtím oprávněného zaniká podle ustanovení § 28 odst. 5 o. s. ř. plná moc, doručováno proto nemohlo být ani jeho zástupci. Soudní exekutor se však v exekučním řízení vůbec nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení podle ustanovení § 103 o. s. ř., tj. zda je na místě postupovat podle ustanovení § 107 o. s. ř., resp. ustanovení § 36 ex. řádu. Absenci rozhodnutí o procesním nástupnictví za zemřelého oprávněného nelze zhojit tím, že odvolací soud v odůvodnění rozhodne o procesním nástupnictví. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Městského soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva (zda absence rozhodnutí o procesním nástupnictví za oprávněného, který zemřel před nařízením dražebního jednání, respektive před provedením dražby, je porušením zákona ve smyslu § 336k odst. 4 o. s. ř.), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona . Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku. Ustanovení § 219a se nepoužije.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 4 o. s. ř.) rozumí (mimo jiné) vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné ceně, nedodržení 30 denní lhůty k nařízení dražebního jednání (§ 336d odst. 2 o. s. ř.), nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce, případně to, že dražební vyhláška neobsahovala všechny výroky předepsané zákonem, nebo obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, což mohlo vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva atd. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 668/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5060/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 1465/2014, uveřejněné pod číslem 111/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K porušení zákona při provedení dražby pak dochází například tím, že soud neumožní dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělí příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud neumožní přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, jestliže soud neodročí jednání, ačkoliv tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby atd. (srov. například usnesení ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014 apod.). Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval) - k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015.

V posuzované věci byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněných J. K. a J. K. Ještě před nařízením dražebního jednání oprávněný J. K. dne 30. července 2014 zemřel.

Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Podle ustanovení § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu 1) jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením; 2) ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde; 5) neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ztratil-li účastník řízení (zemřelý oprávněný) v době po zahájení řízení do nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, způsobilost být účastníkem řízení, soud, resp. soudní exekutor má nejprve podle hmotněprávní povahy řízení posoudit, zda tato skutečnost brání dalšímu pokračování v řízení či nikoliv. V samotném exekučním řízení pak může pokračovat teprve po právní moci usnesení o procesním nástupnictví. Tím, že soudní exekutor pokračoval v exekučním řízení (například prováděl dražbu nemovitých věcí povinné atd.), aniž by se zabýval výše naznačenými otázkami (zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, s kým bude v takovémto případě v řízení pokračováno jako s procesním nástupcem zemřelého oprávněného, případně proč povaha věci pokračování v řízení neumožňuje), zatížil řízení vadou (k tomu například srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2924/2007), potažmo porušil při nařízení dražebního jednání, resp. při provedení dražby zákon (§ 107 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu, resp. § 36 odst. 5 ex. řádu). Jak již však bylo uvedeno výše, konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, jinými slovy k příklepu by nedošlo, pokud by se soud, resp. soudní exekutor takového porušení v dané věci vyvaroval. Ne každé porušení zákona tudíž nezbytně vede k postupu podle ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci v dědickém řízení, resp. v řízení o pozůstalosti vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 24 D 170/2014 jakožto jediná (potenciální) dědička vystupovala pouze druhá oprávněná J. K. a pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 29. dubna 2016, č. j. 24 D 170/2014-78, (rozhodnutí o dědictví) následně bylo potvrzeno nabytí (veškerého) dědictví po zemřelém oprávněném právě této jediné dědičce (oprávněné J. K.), lze tímto shora zmíněný nesprávný postup soudního exekutora považovat alespoň v konkrétním případě za zhojený. Opačný přístup by byl ve zřejmém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť za situace, kdy se jedinou dědičkou stala druhá oprávněná, která tak vstoupila na místo zemřelého oprávněného do exekučního řízení jako jeho právní nástupkyně, nelze z pouhé absence rozhodnutí o procesním nástupnictví v době nařizování dražebního jednání, resp. v době provádění dražby usuzovat, že by k příklepu nedošlo, jestliže by se soudní exekutor výše popsaného porušení zákona v dané věci vyvaroval.

Pokud pak jde o další námitku povinné, že dovolání je proti usnesení Městského soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, přípustné, protože jde o rozhodnutí, jímž soud rozhodl o procesním nástupnictví po zemřelém oprávněném (§ 238a o. s. ř.), dovolací soud připomíná, že o procesním nástupnictví se rozhoduje (eventuálně samostatným) rozhodnutím. Pouhá zmínka o procesním nástupnictví v textu odůvodnění dovoláním napadaného usnesení z rozhodnutí ještě nečiní rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř., resp. ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu. Podle ustanovení § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. (není-li zákonem stanoveno jinak) je navíc pro účastníky řízení závazný toliko výrok pravomocného rozsudku (resp. usnesení, § 167 odst. 2 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku (resp. usnesení, § 167 odst. 2 o. s. ř.) závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je rovněž závazný pro všechny orgány.

Ze shora uvedeného proto vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 3. 2017


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu