20 Cdo 5956/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 271 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.



20 Cdo 5956/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné A. K. , P., adresa pro doručování: H., zastoupené JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti povinnému R. K. , P., zastoupenému Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, pro výživné ve výši 480 807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 594/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2016, č. j. 29 Co 39/2015-440, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2016, č. j. 29 Co 39/2015-440, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 1. 2015, č. j. 64 EXE 594/2010-358, zastavil exekuci (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k tomu, že exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť došlo k zániku vymáhaného plnění splněním povinnosti. Přisvědčil povinnému, že byl ohledně výše vymáhané pohledávky z větší části úspěšný, zohlednil však, že námitkou promlčení se soud mohl zabývat až po jejím vznesení povinným. Nepřehlédl, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného rozhodnutí a že rozsudek odsuzující k plnění výživného podle zákona o rodině je podle § 162 odst. 1 o. s. ř. předběžně vykonatelný. Povinný po podání návrhu na nařízení exekuce přitom složil na účet soudního exekutora v roce 2010 celkem 24 000 Kč a 21. 8. 2012 460 089 Kč. Oprávněná tedy podala exekuční návrh důvodně, v důsledku vznesené námitky promlčení však byl povinný ve většině úspěšný, proto soud prvního stupně rozhodl tak, že ani jeden z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím (když jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 3791/2015-424, s právním názorem, že opomenutí rozhodnutí o nákladech exekuce při částečném zastavení exekuce neznamená, že o nich již nelze rozhodnout při následném zastavení exekuce jako celku) usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 44 068,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce (výrok I.). Dále povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 612,50 Kč, a to ve stejné lhůtě k rukám jejího zástupce (výrok II.). Uvedl, že při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně respektoval právní názor vyjádřený ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu. Souhlasil s povinným v tom, že oprávněné je třeba přisoudit procesní zavinění na částečném zastavení exekuce z důvodu vymáhání promlčených splátek běžného výživného. I když je vznesení námitky promlčení právem dlužníka a nikoli jeho povinností, lze tuto námitku, svědčí-li dlužníku, rozumně očekávat a nelze přehlížet, že dlužník námitku může účinně vznést vždy až po (důvodném) zahájení řízení. V posuzovaném případě konkrétní okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by se povinný námitky promlčení hodlal vzdát, jak plyne ze skutečnosti, že vyvolal řízení o zrušení vyživovací povinnosti k nezletilé oprávněné. O jejím zrušení rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 30 Co 235/2010 (vydaným ještě před vydáním usnesení o nařízení exekuce), v němž oprávněnou upozornil na promlčení dlužných splátek výživného s tím, že reálně nemá možnost vymoci výživné splatné v době před třemi lety (před podáním návrhu). Zcela však oprávněné procesní zavinění na částečném zastavení exekuce přisoudit nelze, neboť exekuce byla zastavena i ohledně částky 114 500 Kč, která odpovídá snížení výživného zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Praze a ohledně částky 24 000 Kč, která odpovídá platbám na vymáhané výživné, jež povinný uhradil v prosinci 2010. V rozsahu částky 138 500 Kč oprávněná zastavení exekuce nezavinila, to bylo vyvoláno okolnostmi, které nastaly po podání exekučního návrhu a které oprávněná nemohla při vší pečlivosti, již lze vyžadovat, předpokládat. Oprávněné přísluší náhrada nákladů exekučního řízení v takové výši, která by jí náležela, nevymáhala-li by promlčené splátky výživného. Při výpočtu odměny advokáta za jeden úkon právní služby odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 186 500 Kč, tedy součtu částky 138 500 Kč (ohledně níž byla exekuce zastavena bez procesního zavinění oprávněné) a částky 48 000 Kč (ohledně které exekuce skončila úspěšným vynucením povinnosti).
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že opět nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014) a nerozhodl o nákladech za celé řízení (návrh byl podán pro částku 534 500 Kč), ale jen o té částce, pro kterou dle názoru odvolacího soudu byla exekuce oprávněnou vedena správně. Z této částky pak vypočetl náhradu nákladů řízení pro oprávněnou v rozsahu 100 % (plný úspěch). Uvedený postup odvolacího soudu vůbec nerespektuje zásady, které se používají pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Podle jeho názoru je zřejmé, že oprávněná zahájila exekuci oprávněně pro částku 180 000 Kč, neoprávněně pro částku 354 000 Kč, při posouzení poměru (ne)úspěchu pro přiznání nákladů řízení odečtení úspěchu od neúspěchu, t. j. 66,23 % 33,77 %, by měl být úspěšný povinný, a to ve výši 32,46 %. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž navrhl, aby o věci rozhodoval jiný senát.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání povinného jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Podle § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.
Podle § 89 odst. 1 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen ex. řád ), dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.
Podle § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud již ve zrušujícím usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 3791/2015-424, odkázal na usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014, v němž Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedenou právní úpravu vyslovil závěr, že dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí.
Ačkoliv se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení zabýval otázkou, z jakého důvodu byla exekuce zastavena a kdo z procesního hlediska zastavení exekuce zavinil, nevyjasnil si, jakým způsobem je třeba rozhodnout o nákladech řízení v případě, kdy účastník řízení zavinil zastavení exekuce jen zčásti . Pro posouzení, v jaké části (rozsahu) účastník řízení zavinil zastavení exekuce ve vztahu k části, kdy mu zavinění na zastavení exekuce přičíst nelze, je třeba vycházet z částky, kterou oprávněný po povinném vymáhal. K postupu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci (poměru úspěchu a neúspěchu účastníka řízení) lze odkázat např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že exekuční řízení bylo zahájeno 10. 5. 2010. Oprávněná vymáhala dluh na výživném ve výši 534 500 Kč s úroky z prodlení. K výzvě soudu odstranila podáním ze dne 17. 8. 2010 nesrovnalosti v návrhu na nařízení exekuce a domáhala se zaplacení částky 485 807 Kč (č. l. 77 až 80).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 11. 2010, č. j. 64 EXE 594/2010-85, nařídil exekuci pro 480 807 Kč (dlužné výživné za období od 27. 5. 2002 do 31. 5. 2010) a pro náklady oprávněné a náklady exekutora. V části, v níž se tehdy nezletilá oprávněná domáhala nařízení exekuce ve větším než uvedeném rozsahu, návrh zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že návrh byl zamítnut pro období od 4. 6. 2001 do 26. 5. 2002 ve výši 53 693 Kč s úroky tedy za dobu před rozvodem manželství rodičů tehdy nezletilé oprávněné (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci 27. 5. 2002) a dále pro úroky z prodlení od 27. 5. 2002 do 31. 5. 2010, neboť pro vymáhání uvedené částky a příslušenství chybí exekuční titul. Proč obvodní soud v uvedeném rozsahu návrh zamítl s ohledem na podání oprávněné ze dne 17. 8. 2010, z odůvodnění nevyplývá. V souvislosti s částečným zamítnutím návrhu exekuční soud však nerozhodl o nákladech povinného.
Dále Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 30 Co 235/2010-158, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Nc 118/2009-101, v napadeném výroku I. tak, že výživné otce (povinného) pro nezletilou Andreu Kyselou (oprávněnou) snížil počínaje 27. 5. 2006 do 31. 7. 2010 na částku 2 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, jinak rozsudek potvrdil. Tím současně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 Nc 78/2001, ve výroku o výživném pro nezletilou Andreu (exekuční titul).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 7. 2013, č. j. 64 EXE 594/2010-264, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 64 EXE 594/2010-85, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 29 Co 161/2011
-131, ohledně částky 432 807 Kč zastavil. Rozhodl, že předmětem exekuce nadále zůstává částka 48 000 Kč, náklady právního zastoupení oprávněné v exekučním řízení a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že oprávněná podáním ze dne 14. 3. 2011 a 17. 12. 2012 vzala s ohledem na změnu výše výživného zpět svůj návrh do výše 149 483 Kč, dále do výše 24 000 Kč (tuto částku povinný po podání návrhu zaplatil) a do výše 69 200 Kč (tuto částku obdržela od soudního exekutora). Protože povinný vznesl námitku promlčení, soud prvního stupně poté uzavřel, že jednotlivé splátky výživného předcházející době 3 roky před podáním návrhu na nařízení exekuce, t. j. do 27. 5. 2007, jsou promlčeny. Povinný tedy dluží jen výživné za období od 27. 5. 2007 do 31. 5. 2010, a to s ohledem na snížení výživného z částky 5 000 Kč na 2 000 Kč celkem ve výši 72 000 Kč. Z této částky je nutné odečíst částku 18 000 Kč, kterou povinný uhradil složenkou na dlužné výživné (9 × 2 000 Kč) a dále částku 6 000 Kč (zaplacenou složenkou ze dne 16. 12. 2010 za měsíce březen, duben a květen 2010), celkem tedy částku 24 000 Kč. Celkové dlužné výživné tak činí 48 000 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2014, č. j. 29 Co 399/2013-287, usnesení soudu prvního stupně v napadené části o dalším předmětu exekuce (t. j. 48 000 Kč a náklady oprávněné a náklady exekuce) potvrdil.
Na toto rozhodnutí již navazuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2015, č. j. 64 EXE 594/2010-358, jímž byla exekuce zastavena.
Dle názoru dovolacího soudu je proto pro rozhodnutí o rozsahu, v jakém oprávněná zavinila zastavení exekuce v souvislosti s tím, že vymáhala výživné za dobu, kdy povinný úspěšně vznesl námitku promlčení, třeba vycházet z částky 480 807 Kč , tedy částky pro kterou byla exekuce nařízena.
Odvolací soud se rovněž nevypořádal se skutečností, že řízení bylo zahájeno v roce 2010, kdy výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení byla stanovena tehdy platnou a účinnou vyhláškou č. 484/2000 Sb. paušální sazbou za celé řízení v jednom stupni. Tato vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností od 7. 5. 2013 (dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl k závěru, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom v stupni (srov. § 151 odst. 2 věta první o. s. ř.) se odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Současně je však třeba vážit hledisko legitimního očekávání účastníků a v případě, že by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů oproti nákladům podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. účinné v době zahájení řízení, je třeba určit výši nákladů podle volné úvahy soudu (viz § 136 o. s. ř.), přičemž při úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení lze analogicky vycházet i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v podrobnostech viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, zejm. body 35 a 36).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu