20 Cdo 5904/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 5904/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Z. S. , P., zastoupené JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1321/1, proti povinné AM Centrum trade, s. r. o. , se sídlem v Horní Plané, Hůrka 11, identifikační číslo osoby 01602802, zastoupené JUDr. Františkem Pacovským, advokátem se sídlem v Blatné, Rakovnická 1128, pro 235 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 14 EXE 959/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2016, č. j. 5 Co 1615/2015-261, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 2. 9. 2016, č. j. 5 Co 1615/2015-284, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 9. 6. 2015, č. j. 14 EXE 959/2013-172, zastavil exekuci nařízenou k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 235 000 Kč s příslušenstvím, jejímž vedením byl týmž soudem dne 29. 11. 2013 pověřen soudní exekutor Mgr. Stanislav Molák, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod (výrok I.), uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč (výrok II.) a současně uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 33 510,58 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce se zamítá. Následně doplňujícím usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 5 Co 1615/2015-284 rozhodl o nákladech státu v odvolacím řízení a to tak, že povinná je povinna zaplatit České republice Krajskému soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 739 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka v dovolání rekapituluje průběh řízení. Namítá, že důkazní břemeno leželo na oprávněné, která byla povinná prokázat svá tvrzení. Odvolací soud však nesprávně přenesl povinnost předkládat důkazy na dovolatelku, podle které, ač prokázala, že tvrzení oprávněné není pravdivé, odvolací soud pak namítané skutečnosti podle těchto důkazů stejně nehodnotil. V dovolání dále podrobně rozebírá jednotlivé provedené důkazy. Dle názoru dovolatelky oprávněná neunesla důkazní břemeno a to na základě důkazů popsaných v dovolání, které odvolací soud v podstatě nebral v úvahu. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000).
Z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka je povinna v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Ač dovolatelka uvedla, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, v dalším textu pouze brojí proti učiněným skutkovým zjištěním. Neuvedla však, která otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolací námitky povinné směřují k domnělému nesprávnému hodnocení důkazů, jež však nesprávným právním posouzením nejsou, a dovolatelka tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.
Současně Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a případné vady řízení (neprovedení důkazu) nesprávným právním posouzením nejsou (dovolací soud k nim přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu