20 Cdo 586/2005
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 267 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 586/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 389/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 12.října 2004, č.j. 40 Co 775/2004-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeného oprávněným J. K. (zde žalovaným) proti povinnému P. K. u Okresního soudu v Šumperku pod spisovou značkou E 3335/99 je vyloučen spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k celku nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví 263 pro obec P., katastrální území P. u L., vedeného u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š., a to objektu bydlení č.p. 16 na parc. č. st. 55 zastavěná plocha nádvoří, pozemku parc.č. st. 55 zastavěná plocha nádvoří, pozemku parc. č. 7/1 zahrada, pozemku parc. č. 7/2 zahrada, pozemku parc. č. 7/3 zahrada, pozemku parc.č. 432/1 zahrada a pozemku parc. č. 1183/1 zahrada. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně s P. K. zaniklo v důsledku rozvodu ke dni 3.dubna 1998, až po té vznikla P. K. povinnost plnit žalovanému, jenž vede podáním návrhu 4.června 1999 proti němu výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví, které nebylo vypořádáno. Odvolací soud své právní posouzení staví na názoru, že vzhledem k tomu, že se předmětné bezpodílové spoluvlastnictví nestalo součástí společného jmění manželů a že nebylo ke dni 1.1.2001 vypořádáno, ve smyslu části dvanácté, hlava I., bod 28. zák. č. 30/2000 Sb. platí, že se při rozhodování, zda lze výkonem rozhodnutí postihnout majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví, postupuje podle právních předpisů účinných do 31.července 1998, a to dle názoru odvolacího soudu nejen podle hmotněprávních norem (§ 147 odst. 1 obč. zák.), ale též procesních ustanovení včetně úpravy podmínek excindační žaloby, tedy § 267 odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. prosince 2000. Rozhodující je při ní stav věci v době vyhlašování rozhodnutí (na rozdíl od rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, kdy je rozhodným stav ke dni podání návrhu), a tu nelze přehlédnout, že po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí patřících do nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví nastoupila ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. ke dni 3.dubna 2001 nevyvratitelná právní domněnka a nemovitosti se staly předmětem podílového spoluvlastnictví, takže se stal každý z rozvedených manželů jejich výlučným spoluvlastníkem v rozsahu jedné poloviny, na což podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nemělo žádný vliv. Žalobkyně tak v řízení prokázala důvody pro vyloučení svého spoluvlastnického podílu z výkonu rozhodnutí.

Žalovaný v dovolání, které má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., těmto závěrům oponuje námitkou nesprávného právního posouzení, jež má spočívat v tom, že odvolací soud posuzoval důvodnost vylučovací žaloby podle § 267 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31.prosince 2000; s takovým názorem žalovaný nesouhlasí, neboť má za to, že příslušné ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je třeba gramaticky vykládat tak, že se vztahuje pouze na rozhodování o tom, zda lze výkonem rozhodnutí postihnout majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo do 31.července 1998 a nebylo vypořádáno a že nestanoví použití právních předpisů ve znění účinném do 31.července 1998 pro provedení výkonu rozhodnutí. Podle přesvědčení žalovaného nemůže po nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví pro pohledávku jednoho z manželů dojít v rámci jeho vypořádání k takové změně vlastnictví, která by odůvodňovala zastavení výkonu rozhodnutí vypořádáním dochází jen k takové záměně okruhu vlastníků postiženého majetku, která nemá vliv na výkon rozhodnutí. Názor odvolacího soudu znamená omezení možnosti uspokojení pohledávky oprávněného při liknavém postupu soudu, neboť při včasném výkonu rozhodnutí by vyloučení spoluvlastnického podílu nebylo možné.

Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1. 1. 2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen jako o.s.ř.), tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Tato podmínka se jeví být v dané věci splněna; otázka, kterou otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu) a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil.

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2001 pod poř. č. 27). Tak je tomu i v posuzované věci.

Protože dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je stavěn před dovolací soud přezkum právního závěru odvolacího soudu, podle kterého ve smyslu bodu 28., části dvanácté, hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je třeba posuzovat důvodnost předmětné vylučovací žaloby ve znění § 267 o.s.ř. účinném do 31.prosince 2000 a nikoli ve znění účinném po 1.lednu 2001. Podle citovaného ustanovení se při rozhodování, zda lze výkonem rozhodnutí postihnout majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo do 31. července 1998 a nebylo vypořádáno, jako je tomu v posuzovaném případě, postupuje podle právních předpisů účinných do 31.července 1998.

Podle § 147 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31.července 1998 pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Výkon lze nařídit i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno (ve vztahu k § 147 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., byla soudní praxe shodně usměrněna usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 1972, sp. zn. 5 Co 620/72, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/1973, podle něhož bylo možné pro pohledávku věřitele i jen jednoho z bývalých manželů, která vznikla za trvání manželství, nařídit výkon rozhodnutí prodejem věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, nebylo-li jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu dosud provedeno). Vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího (zaniklé a nevypořádané) společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje a soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněné, popřípadě z toho, co jinak vyšlo v řízení najevo. Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje za součást (zaniklého a nevypořádaného) společného jmění, např. proto, že vznikla povinnému před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, nelze uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, ani návrhem na zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí, nýbrž toliko způsobem uvedeným v ustanovení § 267 o. s. ř., tj. tzv. excindační žalobou, kterou projedná a o níž rozhodne soud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu. Výrazem úspěchu žalobce v takovém řízení by bylo rozhodnutí o vyloučení majetku z exekuce (tedy důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), jak bylo s odkazem na usnesení Nejvyššího ze dne 28.května 2003, sp.zn. 20 Cdo 1054/2002, připomenuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.listopadu 2003, sp.zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2004 pod poř. č. 74, jež rovněž vychází z toho, že majetek patřící do zaniklého a nevypořádaného společného jmění (a obdobně nepochybně též bezpodílového spoluvlastnictví) lze postihnout - ovšem leda k vydobytí závazku, který vznikl jen jednomu z manželů za trvání manželství. Ostatně také ustanovení § 262a o.s.ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb. vychází z toho, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.

V souzené věci je mezi stranami nesporné, že bývalý manžel žalobkyně P. K. převzal ručitelský závazek za dluh Z. Z. vůči oprávněnému zde žalovanému dne 29.června 1998 a že manželství žalobkyně a P. K. zaniklo pravomocně rozvodem ke dni předcházejícímu tomuto jeho úkonu, totiž ke dni 3.dubna 1998. Již z těchto časových souvislostí mimo jakoukoli pochybnost plyne, že závazek P. K. vůči dovolateli nevznikl za trvání jeho manželství se žalobkyní. Protože takovou skutečnost nebylo možno při nařizování výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí náležejících do dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví zkoumat a byl proto navrhovaný výkon rozhodnutí nařízen, příslušela žalobkyni žaloba na vyloučení jejího práva z postiženého majetku dle § 267 odst. 1 o.s.ř. jak v jeho znění před účinností zák. č. 30/2000Sb., tak i po jeho účinnosti, neboť nařízený výkon rozhodnutí postihoval majetek pro pohledávku věřitele, která nevznikla za trvání manželství; na oprávnění k takto důvodně vedené žalobě v dané věci ničeho nemohly změnit nové právní úpravy odvíjející se od zák. č. 91/1998 Sb. či od zák. č. 30/2000 Sb.; pro žalobu podle § 267 odst. 1 o.s.ř. zde přitom byl vždy rozhodný stav ke dni rozhodování soudu ( 154 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolatel se zásadně mýlí, dovozuje-li ze soudem odvolacím vyložených právních názorů význam užitím různé právní úpravy (její účinnosti) na posuzovaný případ. Pro osud důvodnosti nároku žalobkyně nebyla rozhodná délka soudního řízení, nýbrž skutečnost jejího uplatnění po té, co byla její aktivní legitimace založena zákonnou domněnkou ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., šlo o nárok na vyloučení jejího výlučného spoluvlastnického podílu z výkonu rozhodnutí. Již před tím jí ohledně tvrzení o vzniku vymáhané pohledávky až po zániku manželství svědčily právní prostředky obrany ve vztahu k předcházejícím poměrům celého zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví. Skutečnost, že nastala zákonná domněnka jeho vypořádání, sehrávala v tomto ohledu pro důvodnost návrhu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí jen druhotnou roli.

Při aplikaci práva jde obecně o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Právní posouzení věci je pak nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Odvolací soud v dané věci užil přiléhavá ustanovení zákona a také je i správně vyložil, ve svém právním posouzení jen nepřičítal skutečnosti vzniku vymáhané pohledávky až po zániku manželství ten určující význam, který ji náležel. Taková nepřesnost ovšem neměla na výsledek řízení žádný vliv výtka nesprávného právního názoru založit důvod přípustnosti dovolání v dané věci nemůže, a to jednak proto, že dovoláním vytýkaný právní názor nesprávný není a též proto, že ani jiné právní posouzení pro dovolatele příznivější výsledek řízení přivodit nemůže.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce ve výše uvedeném smyslu s dopadem do poměrů dané věci, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalovaný s dovoláním úspěšný nebyl, žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu