20 Cdo 581/2006
Datum rozhodnutí: 02.05.2006
Dotčené předpisy: § 36 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb., § 14 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb.




20 Cdo 581/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného K. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému JUDr. M. K., správci konkursní podstaty úpadce D. CZ s.r.o., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 21.000,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 5197/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č. j. 21 Co 261/2005-13, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dle názoru odvolacího soudu sice lze i po prohlášení konkurzu nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 120/2001 Sb. ) pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, avšak pasivně věcně legitimovaným (povinným) je úpadce sám a nikoliv správce konkursní podstaty, jak nesprávně dovozuje oprávněný. Pokud tedy návrh na nařízení exekuce směřoval přímo vůči správci konkursní podstaty, jenž není ve věci pasivně věcně legitimován, nejsou splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce.

Oprávněný v dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Je toho názoru, že pokud správce konkursní podstaty nesplnil jemu uloženou povinnost a nezaplatil pravomocně přiznanou zapodstatovou pohledávku oprávněnému, pak je nezbytné činit odpovědným jeho samotného [§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 328/1991 Sb. )]. Dle názoru oprávněného je také namístě prolomit právní názor, o který se opírá odvolací soud a jenž byl publikován v bodu XXVI. Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod poř. č. 52 a naopak uplatnit právní závěry zakotvené v rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001. Namítá také, že výroky II. a III. dovoláním napadeného rozhodnutí, ukládající oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady exekučního řízení a soudnímu exekutorovi odměnu, jsou v rozporu s dobrými mravy.

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).

Dovolání není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace správce konkursní podstaty (povinného) v daném exekučním řízení.

V projednávaném případě se oprávněný domáhal návrhem na nařízení exekuce uspokojení pohledávky, která mu v nalézacím soudním řízení byla přiznána vůči správci konkursní podstaty úpadce jako náhrada dlužných pracovních nároků (§ 31 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.), přičemž za osobu povinnou označil správce konkursní podstaty úpadce.

Přestože exekuční titul za žalovaného, jemuž je ukládána zde vymáhaná povinnost, označuje správce konkursní podstaty úpadce, odvolací soud nepochybil, pokud v daném exekučním řízení dovozuje za pasivně věcně legitimovaného úpadce a nikoliv správce konkursní podstaty samotného. Pro tento závěr svědčí především to, že je vykonáván nárok plynoucí z pracovněprávních povinností úpadce a exekuce tedy postihuje majetek patřící do konkursní podstaty. Vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty je i po prohlášení konkursu úpadce a nikoli správce konkursní podstaty; úpadce pouze nemůže s tímto majetkem nakládat, dispoziční práva za něho vykonává správce konkursní podstaty (§ 14 odst. l písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb.). Z tohoto důvodu proto také v nalézacím řízení, v jehož rámci bylo vydáno podkladové rozhodnutí, vystupoval správce konkursní podstaty jakožto osoba žalovaná. Podstatné však také je, že pohledávka může být uspokojena jedině z majetku podstaty, nikoliv z majetku správce konkursní podstaty (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003). Ostatně, jak již v odůvodnění rozhodnutí připomenul odvolací soud, Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/1998, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod poř. č. 52, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého lze i po prohlášení konkursu nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, avšak současně výkon rozhodnutí nelze provést, přičemž pasivně věcně legitimovaným účastníkem exekučního řízení (povinným) je v takovém případě úpadce a nikoliv správce konkursní podstaty úpadce (srov. bod XXVI. Stanoviska).

Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani to, že se jedná o pracovněprávní nároky vymezené v ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., které obdobně jako nároky na vyloučení věci z podstaty, pohledávky za podstatou a nároky na oddělené uspokojení lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (srov. např. závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 20 Cdo 613/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003).

Pokud se dovolatel ve svém podání bez konkrétní argumentační základny odvolává na závěry zakotvené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, přehlíží, že v dané věci nebyla dovolacím soudem řešena pasivní věcná legitimace úpadce (popř. správce konkursní podstaty úpadce) v exekučním řízení, ale otázky jiné [konkrétně pak možnost věřitele s pohledávkou za podstatou použít žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o.s.ř.) vůči správci konkursní podstaty, včetně otázky jeho možného prodlení, a dále otázka věcné a místní příslušnosti soudu u sporů vyvolaných konkurzem]. Dovolatelem vznášený požadavek revize závěrů uvedených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, je nepřípadný již proto, že v otázce pasivní věcné legitimace v rámci exekučního řízení byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2005, pod poř. č. 2, kde byl formulován a odůvodněn právní závěr, podle kterého byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li - nadto - o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován vždy úpadce, neboť i takováto pohledávka může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce) a nikoliv z majetku ustanoveného správce (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2005, pod poř. č. 147).

Námitka rozpornosti nákladových výroků dovoláním napadeného rozhodnutí s dobrými mravy je pak nepřípadná již proto, že dovolání proti výroku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že je jím rozhodováno ve věci samé; ve smyslu ustáleného výkladu přípustnosti dovolání ve vztahu k pojmu věc sama je totiž takový pojem právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení o návrhu na nařízení exekuce je tedy o věci samé rozhodováno pozitivním, případně zamítavým ve vztahu k návrhu, výrokem. Současný výrok o náhradě nákladů řízení, popř. o odměně exekutora je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná návrhem nebo vyplývající z průběhu řízení a není tedy přístupný dovolacímu přezkumu. Ostatně, o rozpor s dobrými mravy nemůže jít tam, kde se jedná o rozhodnutí procesní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002).

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání oprávněného jako nedůvodné zamítl.

Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. května 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu