20 Cdo 58/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 338f odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 2 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 60 odst. 1 předpisu č. 455/1991Sb.




20 Cdo 58/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně

JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. m. O., proti povinnému Ing. P. B., zastoupenému advokátem, pro 278 203,- Kč, prodejem podniku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 E 1186/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 9 Co 1139/2005-48, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 3. 2005, č.j. 90 E 1186/2004-21, kterým okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 31. 3. 1998, č.j. 38 C 313/94-40, a usnesení ze dne 7. 6. 1999, č.j. 51 E 594/99-5, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 278 203,- Kč s příslušenstvím, výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného a uložil povinnému zaplatit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí ve výši 2 790,- Kč. Ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že námitku, že žádný podnik v majetku povinného není, nelze úspěšně uplatnit v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ale pouze v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Soud totiž při nařízení výkonu rozhodnutí samotnou faktickou existenci nezkoumá; vychází zde jen z označení podniku oprávněným a z listin dokládajících, že podnik je majetkem povinného.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Zásadní význam napadeného rozhodnutí spočívá v řešení právní otázky, k níž se dosud dovolací soud nevyjádřil; odvolací soud podle odvolatele spornou otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že oprávněný ve svém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí dostatečně a správně označil podnik ve vlastnictví povinného. Označení podnik Ing. J. B. nepovažuje za řádné označení podniku a nesouhlasí se závěrem, že ze samotného zápisu určité osoby v živnostenském rejstříku vyplývá, že vlastní podnik a že jméno této fyzické osoby je označením tohoto podniku. Není též pravdou, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá samotnou faktickou existenci podniku, neboť při výkonu rozhodnutí musí mít soud za prokázané, že podnik existuje a je ve vlastnictví povinného. Za splnění zákonného požadavku, aby oprávněný osvědčil, že označený podnik patří povinnému, nelze považovat výpis z živnostenského rejstříku. Soudy obou stupňů tak nesprávně vyložily ust. § 338 f odst. 1 o. s. ř. a zároveň tím porušily hmotněprávní ustanovení § 2 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchod. zák. ). Dovolatel ani nesouhlasí se závěrem, že uvedené námitky lze uplatnit až v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, ale má za to, že se takto lze bránit již v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, hodnocením námitek v něm obsažených k takovém závěru dospět nelze.

Podle § 338f odst. 1 o . s. ř. výkon rozhodnutí prodejem podniku může být nařízen, jen když oprávněný označí podnik, jehož prodej navrhuje, a jestliže doloží, že podnik je majetkem povinného.

Podle § 5 odst. 1 obchod. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.

Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí prodejem podniku, zákon mu předně ukládá povinnost označit podnik, jehož prodej navrhuje. Občanský soudní řád sám nestanoví, jak má být podnik označen, a vzhledem k tomu, že je podnik ve smyslu § 5 odst. 2 obchod. zák. věcí hromadnou, stanovení, jak má být podnik označen, není ani možné (tj. označit veškeré věci, práva, závazky). Proto k označení podniku zpravidla slouží údaje, jakými je identifikován v rejstříku či jiné evidenci. V případě, že se jedná o podnik, jenž je ve vlastnictví podnikatele fyzické osoby zapsané v živnostenském rejstříku, slouží k jeho označení jméno a příjmení podnikatele, jeho rodné číslo, místo podnikaní, identifikační číslo apod. (§ 60 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikaní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 455/1991 Sb. ). Pod tímto označením je zahrnuto vše, co podnikateli slouží nebo vzhledem ke své povaze má sloužit k podnikání, tedy vše, co podnikatel potřebuje při soustavné činnosti prováděné vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obchod. zák., § 2 zákona č. 455/1991 Sb.); nejedná se o označení nějaké továrny či dílny , jak zmiňuje v dovolání povinný.

Slouží li k označení podniku údaje z obchodního, živnostenského či jiného rejstříku nebo evidence, je logické, že výpisy z těchto rejstříků či evidence bude oprávněný vlastnictví podniku povinným dokládat.

Soud výkon rozhodnutí nařídí zpravidla bez jednání (§ 253 odst. 2 o. s. ř.); zásadně vychází jen ze skutečností uvedených v návrhu a z připojených listin. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí není tudíž místo ke zkoumání, zda povinná osoba podniká (tj. zda existuje určitý soubor věcí, které jí slouží nebo podle povahy věci mají sloužit k podnikání, popř. které věci tomuto účelu neslouží).

Jestliže se odvolací soud od soudní praxí činěných závěrů neodchýlil, nelze přisuzovat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam.

Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo (podle obsahu spisu nevznikly); této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu