20 Cdo 5786/2016
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 35 předpisu č. 216/1994Sb.



20 Cdo 5786/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CASH ENGINEERING s. r. o. , se sídlem v Jihlavě, Brtnická 2853/11, identifikační číslo osoby 28358066, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti povinnému S. D. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, pro 30 947 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 EXE 3217/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 17 Co 309/2016-186, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 20. 7. 2016, č. j. 22 EXE 3217/2014-158, částečně zaslavil exekuci ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení z částky 30 947 Kč od 22. 5. 2014 do zaplacení, návrh povinného na zastavení exekuce zcela zamítl.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil v části výroku, jímž byla exekuce částečně zastavena tak, že se exekuce ohledně smluvní pokuty ve výroku specifikované nezastavuje, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Okresní soud dospěl k závěru, že rozhodce Roman Plavec, ohledně něhož se strany dohodly, že bude rozhodovat veškeré majetkové spory, které vzniknou v souvislosti s uznáním dluhu, měl pravomoc rozhodčí nález vydat, že rozhodčí nález byl povinnému doručen a že se tedy exekuce opírá o vykonatelné rozhodnutí. Současně uzavřel, že návrh povinného je důvodný pouze částečně, a to v části týkající se smluvní pokuty, která byla určena do budoucna. Uvedl, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu musí být smluvní pokuta v exekučním titulu kapitalizována. Ve zbytku návrh povinného na úplné zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.

Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že způsob výběru rozhodce, dle něhož měl případné majetkové spory podle rozhodčí smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní současné oprávněné a povinným rozhodovat rozhodce Roman Plavec, pro případ nemožnosti odmítnutí z jeho strany nebo nemožnosti ve věci rozhodovat měl dalšího rozhodce vybrat rozhodce Roman Plavec a následně předseda stálého rozhodčího soudu, je transparentní, a to i s ohledem na obchodní povahu vztahu mezi účastníky (splňoval zjevně podmínky § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v okamžiku jeho vzniku); v takovém případě nejde o situaci, na kterou pamatuje novelizovaná úprava § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen zákon o rozhodčím řízení ). Pokud jde o námitku absence materiální vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve vztahu k povinnosti zaplatit smluvní pokutu, která byla určena do budoucna, odkázal odvolací soud na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 23 Co 188/2014, uveřejněné pod číslem 13/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož je rozhodčí nález, který ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, materiálně vykonatelný.

Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud rozhodl, že se exekuce v části týkající se smluvní pokuty, která nebyla jako samostatný peněžitý nárok vyčíslena, nezastavuje. Uvedl, že podle jeho názoru trpěla žaloba oprávněné závažnými vadami, pro které měla být odmítnuta, nebo měla být oprávněná vyzvána k odstranění vad. Ke smluvní pokutě uvedl, že ji nelze žalovat jako opětující se plnění do budoucna, neboť smluvní pokuta je nárokem se samostatným skutkovým základem (není příslušenstvím pohledávky). V žalobě musí být vždy uvedena přesná částka smluvní pokuty musí dojít k její kapitalizaci. V tomto směru povinný odkázal na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008). Uvedl dále, že rozhodce Roman Plavec pochybil, vydal-li rozhodčí nález pro uznání, jelikož podmínky pro jeho vydání nebyly splněny. Současně povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, a v souvislosti s otázkou materiální vykonatelnosti exekučního titulu také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006 a nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12. Rovněž podle povinného nařízení exekuce bránila skutečnost, že z odůvodnění předmětného rozhodčího nálezu není zřejmé, proč byla smluvní pokuta vypočtena ve výši 107 794,78 Kč. Návrh na nařízení exekuce ze strany oprávněné považuje jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a to pro výši sjednané smluvní pokuty. K tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje.

Oprávněná v rozsáhlém vyjádření k dovolání odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedla, že v rámci exekučního řízení není exekuční soud oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti. K námitce povinného, že smluvní pokuta byla vypočtena nesprávně, provedla její výpočet a současně uvedla, že sjednaná výše smluvní pokuty je v souladu se zákonem a aktuální judikaturou Nejvyššího soudu. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Současně požadovala přiznat náklady řízení.

Povinný v replice k vyjádření oprávněné uvádí, že nesouhlasí s její argumentací ani s jejími závěry. Podle názoru povinného se judikatura uváděná oprávněnou ve většině případů nevztahuje na předmětnou situaci. Rozhodčí nález musí obsahovat vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž plnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Opakovaně uvádí, že vymezení smluvní pokuty jako opětujícího se plnění do budoucna odporuje zákonu a konstantní judikatuře. Povinný nadále trvá na svém tvrzení, že exekuční titul je nezákonný a materiálně nevykonatelný. V této souvislosti poukazuje judikaturu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce Romana Plavce ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Ro 438/2014, který ukládá povinnému zaplatit oprávněné pohledávku ve výši 30 947 Kč spolu s úrokem z prodlení 0,05 % za každý i jen započatý den prodlení z jednotlivých částek a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 12 160 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 107 794,78 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení z částky 30 947 Kč od 22. 5. 2014 do zaplacení, náklady řízení ve výši 16 845 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 94 370 Kč.

Jak již zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, Nejvyšší soud v rámci své sjednocovací funkce uveřejnil pod číslem 13/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 23 Co 188/2014, ve kterém tento soud přijal závěr, že rozhodčí nález, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný. Výrok rozhodčího nálezu ukládající žalovanému zaplatit do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení z částky 30 947 Kč od 22. 5. 2014 do zaplacení, je materiálně vykonatelný, neboť splňuje požadavky stanovené v § 261a o. s. ř. (jsou zřejmé rozsah i obsah povinnosti a lhůta k plnění). Dovolací soud nemá důvod se od uvedeného závěru odchýlit.

Namítá-li dovolatel dále rozpor s dobrými mravy u sjednané výše smluvní pokuty, je třeba dodat, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení v exekučním řízení zpochybněna.

Ve světle závěrů shora uvedené judikatury nelze v rámci exekučního řízení uplatnit námitku rozporu exekučním titulem přiznané výše smluvní pokuty s dobrými mravy, neboť soud je exekučním titulem vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3276/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 904/16). Pokud Ústavní soud v souvislosti s výkladem kritéria zjevné nespravedlnosti považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů tím, že klientům jsou vnucována taková ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30% nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů apod., a uvedená ujednání považuje za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (na základě neplatnosti takových ujednání je dovozován nedostatek pravomoci rozhodce a důvod k zastavení exekuce), tak se tato rozhodnutí týkají úvěrových smluv (Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, Nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). V souzené věci je však podkladem pro vydání rozhodčího nálezu uznání dluhu povinným.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2017


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu