20 Cdo 572/2000
Datum rozhodnutí: 25.05.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 572/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně D. B. - M. proti žalovaným 1) P. H., s. p., 2) Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci v Praze 1, Lazarská 7, 3) U., s. r. o. a 4) Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská 15, za vedlejšího účastenství Dr. I. Z., na straně žalobkyně, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 147/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 1997, č. j. 17 Co 531/97-122, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. října 1999, č. j. 19 Co 43,44/99-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 28. července 1997, č. j. 4 C 147/96-110 (jehož záhlaví opravil tak, že je usnesením ze dne 8. června 1999, č. j. 4 C 147/96-187, doplnil zejména o údaje o vedlejším účastenství Dr. I. Z. a o jeho návrhu z čl. 35 ve znění opraveném podáními z čl. 159 a 165), Okresní soud v Jičíně zastavil podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) řízení o návrhu (hlavní) žalobkyně. Usnesením ze dne 22. září 1998, č. j. 4 C 147/96-170, pak okresní soud - podle téhož ustanovení - zastavil i řízení o návrhu vedlejšího účastníka.

K odvolání žalobkyně (čl. 116) krajský soud usnesením ze dne 9. října 1997, č. j. 17 Co 531/97-122, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Toto své usnesení krajský soud doplnil usnesením ze dne 27. října 1999, č. j. 19 Co 43,44/99-201, jímž k odvolání vedlejšího účastníka ze dne 26. července 1998 (čl. 150) rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil i ve vztahu k tomuto (jeho) odvolání a dále zamítl jeho návrh na přistoupení dalších žalovaných do řízení; zároveň k jeho odvolání ze dne 18. října 1998 (čl. 175) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. září 1998, č. j. 4 C 147/96-170 (viz výše), potvrdil i toto usnesení.

Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu ze dne 27. října 1999 (čl. 122) podala žalobkyně, zastoupena advokátkou, včasné dovolání - viz čl. 204 - (jemuž předcházelo dovolání ze dne 3. prosince 1997 na čl. 130, napadající usnesení odvolacího soudu ze dne 9. října 1997, č. j. 17 Co 531/97-112, tedy rozhodnutí, jež Nejvyšší soud dne 29. června 1998 pod č. j. 20 Cdo 2/98-147 vrátil bez věcného vyřízení k vydání doplňujících a opravných usnesení a k odstranění dalších závad), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 240 odst. 1 a § 239 odst. 3 o. s. ř., a kterým namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dospěl k závěru (témuž jako soud prvního stupně) o neprojednatelnosti žaloby, je ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávné. Pokud žalobu rozšířila o M. P. jako dalšího žalovaného, pak vzhledem k tomu, že šlo o generální sukcesi , měl soud ...bez ohledu na její návrh... s tímto účastníkem pokračovat i v odvolacím řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 238a, § 239 a § 237 o. s. ř.

Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani jednomu z případů vyjmenovaných v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalobkyně nevznesla.

Jelikož podle ustanovení § 238a ani § 239 o. s. ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - e) a g) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, k posouzení tedy zbývá otázka případné existence vady řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., již žalobkyně namítá ve svém původním dovolání ze dne 3. prosince 1997 (čl. 131 versa).

Zmatečnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti (příp. nečinnosti), která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu v průběhu řízení proto není vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4 a 6, ročník 1998, pod poř. č. 27 a 49). Jestliže v daném případě bylo řízení zastaveno proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle nějž žalobkyně neodstranila vadu žaloby, bránící jejímu věcnému projednání, není tento hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, nesprávným postupem soudu v průběhu řízení (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 5, pod poř. č. 42).

Důvodná není ani argumentace generální sukcesí , jíž žalobkyně ve svém dovolání ze dne 28. prosince 1999 mínila patrně procesní nástupnictví M. P. Nehledě na okolnost, že - byla-li důvodem přechodu práv a povinností (jak to ostatně v odvolání ze dne 7. srpna 1997 na čl. 118 tvrdí samotná žalobkyně) kupní smlouva, nejde o sukcesi univerzální, nýbrž singulární, totiž platí, že uplatnění této sukcese jako důvodu procesního nástupnictví je možné jen tehdy, je-li zde (byť i teprve v průběhu řízení - včetně odvolacího - náležitě opravená, příp. doplněná) žaloba, jež jmenovitě co do vymezení žalovaných v době rozhodování soudu, a to i odvolacího, splňuje náležitosti požadované ustanovením § 79 o. s. ř.

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u ostatních účastníků, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. května 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková