20 Cdo 565/2001
Datum rozhodnutí: 03.07.2003
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. j) předpisu č. 87/1991Sb., § 6 odst. 2 písm. j) předpisu č. 87/1991Sb., § 7 odst. 2 písm. e) předpisu č. 484/2000Sb.




20 Cdo 565/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka, v právní věci žalobců A) M. W., B) L. K. a C) V. A., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému městu S. n. S., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 1062/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 23 Co 361/2000-173, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.315,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců JUDr. L. S.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, majíce rozhodnOkresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 6. března 2000, č. j. 5 C 1062/98?144, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. března 2000, č. j. 5 C 1062/98?154, uložil žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání ve výroku specifikovaného domu a pozemku (stavební parcely), a to tak, že tyto nemovitosti vydá do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu jedné ideální třetiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně domu je naplněna restituční skutková podstata uvedená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon ), neboť rozhodnutí komise pro výstavbu při Městském národním výboru ve S. n. S. (dále též jen komise ) ze dne 18. května 1964 nebylo rozhodnutím o výši náhrady za vyvlastění (uzavřel, že tento odvolací orgán ač jeho rozhodnutí znělo tak, že odvolání /žalobců/ se nevyhovuje v důsledku změny cenového předpisu fakticky zrušil rozhodnutí o výši náhrady). Náhrada za vyvlastnění nebyla nikdy pravomocně stanovena a částky, které žalobci od státu převzali (každý obdržel 11.000,- Kč), za takovou náhradu proto nemohou být pokládány. Soud rovněž dospěl k závěru, že dům není (ve smyslu § 8 odst. 1 zákona) stavbou, která by zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (a kterou by proto nebylo možné vydat). Z prvků dlouhodobé životnosti stavby se od roku 1964 změnily v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku stropy (53, 33%) a schodiště (64,46%). Stavba se však v základních stavebních prvcích výrazně nezměnila (při přestavbě přibyla sociální zařízení a šatny) a stejně jako před vyvlastněním (kdy šlo o hostinec) slouží pro potřeby veřejného stravování (školní jídelna). Ve vztahu ke stavební parcele odůvodnil soud vyhovující výrok odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 zákona, s tím, že vyvlastňovací rozhodnutí označovalo jako předmět vyvlastnění pouze dům, takže pozemek stát převzal bez právního důvodu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 23 Co 361/2000-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí, podle které žalovaný vydává žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví, a to každému z nich jednu ideální třetinu tam označeného domu a pozemku a žalobci tyto nemovitosti do podílového spoluvlastnictví přijímají. Nad tento rámec (ohledně jiných ujednání obsažených v dohodě) žalobu zamítl. Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně jak co do úvahy o absenci rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, tak co do výkladu ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 odst. 1 zákona.

utí odvolacího soudu za správné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku i v této věci.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolání.

Podle dovolatele má být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu má rozsudek odvolacího soudu v napadené vyhovující části zjevně povahu rozsudku potvrzujícího (také odvolací soud zavázal žalovaného k uzavření dohody o vydání nemovitostí). Přípustnost dovolání proti takovému rozsudku je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Podle § 239 o. s. ř. nenŽalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to zjevně protŽalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to zjevně proti té části jeho výroku, jíž byl zavázán k uzavření dohody o vydání nemovitostí) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že závěr o naplnění restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. j/ zákona formuloval na základě chybného posouzení vlastního průběhu vyvlastňovacího řízení. Dle jeho přesvědčení byla žalobcům přiznána náhrada za vyvlastněnou nemovitost ve výši odpovídající tehdy platným předpisům a v plné výši jim byla rovněž vyplacena. Žalobcům náležela vyvlastňovací náhrada ve výši 680,10 Kč, takže tím, že obdrželi 33.000,-Kč, došlo k výraznému zvýhodnění v jejich prospěch. Zabývala-li se komise možností zvýšení náhrady, nemělo to žádný vliv na obsah původního rozhodnutí, jež ani zčásti zrušeno nebylo. Dle dovolatelova přesvědčení bylo vyvlastňovací řízení skončeno již určením částky 737,90 Kč, proto úvahy o navýšení náhrady za vyvlastnění nepodléhaly režimu správního řízení. Nesprávný je podle dovolatele též závěr o zachování původního stavebně technického charakteru stavby, jenž odporuje znaleckému posudku i konstantní soudní judikatuře. Žalobcům podle dovolatele nesvědčí restituční podmínky ani ohledně pozemku, když z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1003/96 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1005/96, ze dne 28. listopadu 1997, uveřejněný v příloze časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 10) plyne, že byla?li podle obsahu vyvlastňovacího výměru poskytnuta náhrada i za věc, která nebyla jako předmět vyvlastnění ve výměru výslovně označena, pak platí, že došlo i k vyvlastnění této věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, majíce rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku i v této věci.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolání.

Podle dovolatele má být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu má rozsudek odvolacího soudu v napadené vyhovující části zjevně povahu rozsudku potvrzujícího (také odvolací soud zavázal žalovaného k uzavření dohody o vydání nemovitostí). Přípustnost dovolání proti takovému rozsudku je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Podle § 239 o. s. ř. není rovněž dovolání přípustné, jelikož odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého rozhodnutí nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nevznesl (odstavec 2).

Zbývá určit zda dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání se skutečností že rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ jde se zřetelem k obsahu kasačního usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 23 Co 417/98-94, jímž byl odklizen předchozí zamítavý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. listopadu 1991, č. j. 5 C 414/91-20 - i v této věci.

Jelikož existenci zmatečnostních vad řízení Nejvyšší soud již dříve vyloučil a existence jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není též dovoláním tvrzena a ze spisu neplyne, zabýval se Nejvyšší soud v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Stavební úřad prvního stupně při Městském národním výboru ve S. n. S. dne 19. března 1964, č. j. výst. 18/330/1964, rozhodl o vyvlastnění domu č. p. 102 ve S. n. S. ve prospěch československého státu a náhrada za vyvlastnění byla stanovena s odkazem na vyhlášku č. 18/1963 Sb. částkou 733,90 Kčs.

2) Komise pro výstavbu při Městském národním výboru ve S. n. S. rozhodnutím ze dne 18. května 1964 nevyhověla odvolání žalobců proti vyvlastňovacímu rozhodnutí, přičemž ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedla, že přihlédla k ustanovení § 14 odst. 3 nového předpisu (vyhlášky ministerstva financí č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), a že navrhuje radě Městského národního výboru ve S. n. S., aby projednala náhradu za vyvlastnění přímo s radou Okresního národního výboru v H. B., s ohledem na bytové požadavky odvolatelů. Proto bude náhrada vyvlastněného domu předmětem samostatného jednání a rozhodnutí příslušných orgánů.

3) Stavební úřad prvního stupně při Městském národním výboru ve S. n. S. dne 18. května 1964 provedl v listině označené jako ocenění s odkazem na § 14 odst. 1 vyhlášky č. 73/1964 Sb. přecenění domu č. p. 102 a náhradu za jeho vyvlastnění určil částkou 610,80 Kčs; s přihlédnutím k § 14 odst. 3 této vyhlášky pak uvedl, že vyvlastňovací náhrada odpovídá částce 39.867, 60 Kčs.

4) Městský národní výbor ve S. n. S. dopisem ze dne 19. května 1964 informoval Okresní národní výbor v H. B., že jeho rada se na základě ocenění provedeného stavebním úřadem prvního stupně dne 18. května 1964 usnesla na tom, aby k odstranění tvrdosti, zejména pro zajištění náhradního bydlení, bylo použito výhod daných v takových případech ustanovením § 14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb. a žádá radu Okresního národního výboru, aby na tomto základě přiznala náhradu za vyvlastnění ve výši 39.867, 60 Kčs.

5) Finanční odbor Okresního národního výboru v H. B. informoval přípisem odbor školství a výstavby téhož národního výboru, že na základě rozhodnutí finanční komise Okresního národního výboru z 2. září 1964 povoluje překročení rozpočtu Okresního národního výboru na rok 1964 v kapitole školství a kultura o částku 33.000,- Kč s účelovým určením jako náhrada za vyvlastnění domu č. p. 102 s příslušnou stavební parcelou.

6) Každému ze žalobců byla vyplacena náhrada za vyvlastnění ve výši 11.000,- Kč (celkem 33.000,- Kč).

7) Finanční odbor Okresního národního výboru v H. B. dopisem ze dne 7. prosince 1965 odmítl požadavek spoluvlastníků domu č. p. 102 na jakýkoliv doplatek náhrady za vyvlastnění.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ zákona se povinnost vydat věc vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (tj. ve smyslu § 1 odst. 1 zákona v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Jak přitom Nejvyšší soud uzavřel již ve svém předchozím kasačním rozsudku v této věci (ze dne 30. července 1998, č. j. 3 Cdon 289/96-85), vyvlastněním bez vyplacení náhrady se podle citovaného ustanovení rozumí též situace, kdy přiznaná náhrada je vyvlastněnému vyplacena jen zčásti. Odpověď na otázku, zda k vyvlastnění bez vyplacení náhrady došlo, závisí na tom, jsou-li ze zjištěného skutkového stavu odvoditelné všechny znaky skutkové podstaty uvedené právní normy.

Zákonný rámec, v němž Nejvyšší soud poměřoval správnost závěrů odvolacího soudu, vytvářel pro řízení o vyvlastnění v rozhodném období především zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (v oddílu V, ustanoveních § 18 až § 22). Ustanovení § 20 odst. 1 tohoto zákona určovalo, že o vyvlastnění a o náhradě za vyvlastnění rozhoduje stavební úřad; tímto stavebním úřadem byl vyhláškou rady Krajského národního výboru v J. č. 69/1960 Sb. podle § 9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 87/1958 Sb. určen též výkonný orgán místního (městského) národního výboru v L. n. S. (§ 1 vyhlášky). Okresní národní výbor o vyvlastnění a náhradě za ně nerozhodoval ani v prvním stupni, ani jako orgán odvolací. O odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně /odboru výstavby příslušného národního výboru/ byla podle ustanovení § 18 odst. 1 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., povolána rozhodnout příslušná komise téhož národního výboru, a nebyla-li zřízena, pak jeho rada (shodně srov. opět závěry formulované v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu).

Podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb. dále platilo, že u rodinných domků v soukromém vlastnictví, u budov, které mohou plnit účel rodinných domků a u budov s bytem a provozovnou, může okresní národní výbor zejména pro zajištění náhradního bydlení vlastníka povolit přiznání náhrady až do výše náhrady za rodinný domek v osobním vlastnictví; při výpočtu náhrady přihlíží se však jen k obytné ploše a jen do výměry 120 m2.

Z posledně citovaného ustanovení plyne, že také rozhodnutí vydané za podmínek v něm formulovaných je - ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. - rozhodnutím o náhradě za vyvlastnění. V posuzované věci je pak zjevné, že postup správních orgánů, jež rozhodovaly o vyvlastnění, byl z pohledu pro věc významných právních předpisů (zejména se zřetelem k oběma vyhláškám, jež určovaly výši náhrad za vyvlastnění) postupem nestandardním, a to právě proto, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně předpisu, na jehož základě určil náhradu za vyvlastnění domu stavební úřad prvního stupně. Rozhodnutí, jímž komise nevyhověla odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně, by jak uvádí dovolatel logicky mělo být rozhodnutím, jímž se s konečnou platností řeší jak otázka vyvlastnění domu, tak otázka náhrady za vyvlastnění. To platí tím více, že stavební úřad prvního stupně rozhodl ve shodě s dikcí § 20 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. o obou těchto otázkách, a že na odvoláním napadeném výroku o vyvlastnění byl logicky závislý i výrok o náhradě za vyvlastnění. Tomu ovšem následné chování správních orgánů neodpovídá. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu při úvaze o tom, jak mají být z hlediska závěru o případné absenci správního rozhodnutí vymezujícího výši náhrady za vyvlastnění domu posuzována výše uvedená zjištění, nelze pominout také chování správních orgánů státu. Jak z odůvodnění rozhodnutí komise, tak z dalších (v rámci zjištění soudů nižších stupňů popsaných) kroků stavebního úřadu prvního stupně, rady Městského národního výboru ve S. n. S. i finančního odboru Okresního národního výboru v H. B., i podle názoru Nejvyššího soudu plyne, že orgány, jež rozhodovaly o vyvlastnění domu a určení náhrady za vyvlastnění, nepokládaly tento proces co do určení výše náhrady za vyvlastnění ukončený rozhodnutím komise. Jestliže podle skutkových zjištění po rozhodnutí komise již žádné rozhodnutí (ať již by mělo jít o rozhodnutí stavebního úřadu nebo o rozhodnutí okresního národního výboru), jež by tuto otázku řešilo, vydáno nebylo (a bylo-li vydáno, pak nebylo nikdy doručeno žalobcům), pak lze mít závěry odvolacího soudu o naplnění restituční skutkové podstaty podle § 6 odst. 1 písm. j/ zákona za správný. Není-li zde totiž odpovídající správní rozhodnutí, jež by sloužilo jako podklad pro posouzení, zda částka, jež byla žalobcům posléze fakticky vyplacena (celkem částka 33.000,- Kč, jež neodpovídá žádné z částek, o nichž formálně bylo rozhodnuto, respektive jež byly správními orgány k náhradě za vyvlastnění navrhovány) je tou, kterou měli jako náhradu za vyvlastnění obdržet, pak není možné ani uzavřít, že náhrada za vyvlastnění byla řádně vyplacena.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona dále platí, že stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají.

Výklad podávaný soudní praxí k pojmu stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter , je jednotný v závěru, že na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby ve smyslu posledně citovaného ustanovení lze usuzovat tam, kde při zásadní stavební změně (slovy zákona zásadní přestavbě ) dojde k obměně (výměně) těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé životnosti stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a vodorovné nosné konstrukce stavby, konstrukce střechy a v některých případech konstrukce schodiště (schodiště je prvkem dlouhodobé životnosti stavby za předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby). Tento závěr, který Nejvyšší soud formuloval např. v rozsudku ze dne 16. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, jakož i v řadě rozhodnutí dalších, sdílí v nálezu ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 12, pod číslem 145 i Ústavní soud (srov. str. 349 a násl.). Nadto Ústavní soud dodal, že k vyslovení závěru o nevydání stavby z důvodu zásadní přestavby vedoucí ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru je nutné bezpečně zjistit, že alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti (základy, hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce, stropy, krov, schodiště) došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, avšak při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru). Ústavní soud dále vyslovil požadavek, aby každý jednotlivý případ byl posuzován individuálně; v nálezu ze dne 23. března 2001, sp. zn. II. ÚS 244/99, uveřejněném v téže sbírce, svazku 21, pod číslem 43, pak dodal, že uvedené ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž je specifickým předpisem, jehož dominantním cílem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd. Celý zákon i jeho jednotlivá ustanovení pak je třeba vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno dosáhnout, a aby byly zohledňovány zájmy oběti. Úvaha odvolacího soudu o tom, že podmínky pro postup dle § 8 odst. 1 zákona nebyly v dané věci naplněny vycházející z individuálních okolností případu - z takto ustavených judikatorních mezí nevybočuje a v rovině právního posouzení ji tudíž za nesprávnou pokládat nelze.

Zbývá se vypořádat s námitkou dovolatele proti závěru, že i pozemek má být vydán, a to podle § 6 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

Dovolatel dovozuje nesprávnost úsudku odvolacího soudu v uvedeném směru ze závěrů, jež Nejvyšší soud formuloval ve výše označeném rozsudku sp.zn. 2 Cdon 1005/96. Užití tohoto rozhodnutí na danou věc však přiléhavé není, a to se zřetelem ke skutkovému závěru soudu prvního stupně, že rozhodnutí o vyvlastnění zmínku o pozemku neobsahuje (ačkoliv i ten byl na stejném základě pokládán za vyvlastněný). Zmíněné rozhodnutí totiž předpokládá, že skutečnost, že byla poskytnuta i náhrada za věc, která nebyla jako předmět vyvlastnění ve výměra výslovně označena, bude jiným způsobem zřejmá přímo z rozhodnutí o vyvlastnění a náhradě za vyvlastnění. Takový úsudek však skutková zjištění soudů nižších stupňů vyslovit nedovolují. Ostatně, i kdyby tomu mohlo být jinak, uplatnily by se v restitučním režimu dotčeného pozemku závěry, jež byly formulovány výše ve vztahu ke stavbě na něm zřízené.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem. Dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2001, takže se výše odměny za zastupování advokátem určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška ) shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ve smyslu § 7 písm. e/ vyhlášky činí sazba odměny 6.200,- Kč. Jelikož jde o zastupování více osob, zvyšuje se takto určená sazba odměny (podle § 17 odst. 2 vyhlášky) o 20%, tj. na částku 7.440,- Kč. Se zřetelem k tomu, že advokát žalobců učinil v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snížil Nejvyšší soud takto určenou sazbu odměny o 50 % (dle § 18 odst. 1 vyhlášky), na 3.720,- Kč. Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 3 x 75,- Kč, přiznaných podle § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů, činí konečná výše dovolacích nákladů žalobců 3945,- Kč. Tuto částku tedy Nejvyšší soud žalobcům (a to podle jejich podílů - každému z jedné třetiny) k tíži dovolatele také přiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 3. červenec 2003

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r. předseda senátu