20 Cdo 5620/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 242a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.



20 Cdo 5620/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České Republiky , se sídlem v Praze, Kodaňská č. 1441/46, identifikační číslo osoby 471 14 304, proti povinnému L. M. , zastoupenému JUDr. Ivou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Starobrněnská č. 20, pro 60 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 15 EXE 293/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 2. 2016, č. j. 54 Co 523/2015-66, takto:

Dovolání se odmítá .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě (dále odvolací soud ) ze dne 22. 2. 2016, č. j. 54 Co 523/2015-66, jímž bylo k odvolání povinného potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 15 EXE 293/2014-48, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále o. s. ř. (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - § 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud k tomu v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyslovil názor, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Tvrdí-li dovolatel, že přípustnost dovolání je dána tím, že soudy nesprávně přijaly závěr o doručení exekučního titulu povinnému, když lze mít doručení za neúčinné, protože povinný se nemohl z omluvitelných důvodů s písemností včas seznámit, neboť se na adrese pro doručení trvale nezdržoval, přitom změnu adresy nahlásil obvodní lékařce, pak napadá pouze skutkovou stránku rozhodnutí odvolacího soudu, na které důvod dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).

Spatřuje-li odvolatel přípustnost dovolání v tom, že dosud nebyla řešena právní otázka, zda nahlášení změny adresy povinným ošetřující lékařce postačuje, aby exekuční titul byl doručován na změněnou adresu, a zda lékařka musí tuto změnu dále sama nahlásit pojišťovně, pak opět přípustnost dovolání nelze dovodit, neboť jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Spočívá-li napadené rozhodnutí na výkladu ust. § 268 odst. 1, písm. e) o. s. ř., pak odvolací soud jeho obsah vyložil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 201, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008 a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 cdo 232/2013 a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011), když k návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu jeho nemajetnosti, učinil dotaz na soudního exekutora ohledně výsledků jeho šetření v majetkových poměrech povinného, a po zjištění, že soudní exekutor vykazuje úhradu vymáhané pohledávky na základě dobrovolných splátek povinného, k zastavení exekuce z navrhovaného důvodu nepřistoupil. Dovolací soud nemá důvod se od dosavadní soudní praxe jakkoliv odchýlit.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkazy odvolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tento závěr naopak podporují.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Zbyňek Poledna
předseda senátu