20 Cdo 562/2006
Datum rozhodnutí: 06.09.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 562/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně Č. z. a r. b., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. ú. S., o zaplacení částky 860.384,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 236/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 3. 11. 2005, č.j. 14 Co 572/2005-103, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 3. 11. 2005, č. j. 14 Co 572/2005-103, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově z 22. 6. 2005, č. j. 9 C 236/2000-86, ve znění usnesení z 27. 1. 2006, č. j. 9 C 236/2000-106, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud zamítl tzv. žalobu z lepšího práva, odůvodněnou argumentem, že žalovaný řádně neuspokojil v daňové exekuci pohledávky žalobkyně zajištěné zástavním právem podle jejich pořadí (viz bod III. žaloby na čl. 3). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pohledávka žalovaného (správce daně a oprávněného v daňové exekuci) za M. S. (daňovým dlužníkem a v daňové exekuci povinným) jakožto pohledávka zajištěná zákonným zástavním právem podle § 72 zák. č. 337/1992 Sb., má před pohledávkou žalobkyně (a věřitelkou povinného, jež se daňového exekučního řízení nezúčastnila) za týmž M. S. (zástavcem), zajištěnou zástavním právem pouze smluvním, přednost; pohledávka žalovaného se tedy podle okresního soudu uspokojuje ve třetí třídě podle § 337 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o rozvrhu, zatímco pohledávka žalobkyně teprve ve třídě čtvrté podle § 337 odst. 1 písm. d) o. s. ř., žalobkyně tudíž tzv. lepší právo nemá. I kdyby se však pohledávka žalovaného zajištěná zákonným zástavním právem uspokojila ve třídě čtvrté, tedy skupině stejné jako pohledávka žalobkyně, zajištěná zástavním právem smluvním (byť zřízeným téměř o čtyři roky dříve), uspokojila by se tato (daňová) pohledávka, dodává okresní soud, s ohledem na stále platné znění ustanovení § 371 odst. 2 o. s. ř. přednostně.


K odvolání, v němž žalobkyně zdůrazňovala především zastaralost a faktickou nepoužitelnost ustanovení § 371 o. s. ř., krajský soud byť nesdílel názor okresního soudu, že daňová pohledávka zajištěná zákonným zástavním právem měla být uspokojena ve třetí třídě (a v tomto směru přisvědčil odvolatelce) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ač zařazení do třetí třídy brání skutečnost, že žádné ustanovení hmotného práva neurčuje, které pohledávky daní a poplatků, zajištěné zákonným zástavním právem, požívají přednosti, z čehož pak plyne, že třetí třída zůstává nenaplněna a pohledávka žalovaného se přesouvá do režimu třídy čtvrté žaloba z lepšího práva nemohla být úspěšná, jelikož pohledávka žalovaného byla v rozvrhovém řízení uspokojena (přednostně) správně, a to s ohledem na znění ustanovení § 371 odst. 2 o. s. ř., jehož zastaralost soudu, vázanému při rozhodování zákonem, posuzovat nepřísluší .


V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přisuzuje otázce, zda občanský soudní řád účinný k 1. 6. 1999 umožňoval při rozdělování podstaty po realizaci prodeje zastavené nemovitosti dle ustanovení § 337 o. s. ř. aplikaci ustanovení § 371 odst. 2 o. s. ř. ) žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v naprosto nepřesvědčivě až alibisticky odůvodněném závěru odvolacího soudu, že daňová pohledávka žalovaného musela být a také správně byla uspokojena přednostně, ač byla zajištěna zástavním právem (byť zákonným) zřízeným později než bylo smlouvou zřízeno zástavní právo žalobkyně, a to právě s ohledem na ustanovení § 371 odst. 2 o. s. ř. , a z toho vyvozeném závěru o nedůvodnosti žaloby z lepšího práva.


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), daný tím, že řeší judikaturou dovolacího soudu dosud nezodpovězenou otázku (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc.


Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že aplikace ustanovení § 371 odst. 2 věty třetí o. s. ř., podle níž se pohledávky daní a poplatků, pokud mají zástavní právo na nemovitosti, uspokojí vždy přednostně, byla namístě i v rozhodné době, tj. k 1. 6. 1999 , kdy bylo vydáno rozhodnutí o rozvrhu.


Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Dovolání je důvodné.


Odvolací soud totiž přehlíží účel ustanovení § 371 o. s. ř. a tedy i třetí věty jeho druhého odstavce, jímž bylo při přijímání občanského soudního řádu v roce 1963 upravit v souladu s hmotným právem uspokojení pohledávek (včetně pohledávek daní a poplatků), pokud měly zástavní právo na nemovitostech, neboť tehdy platná pravidla rozvrhu uvedená v § 337 vůbec s uspokojením pohledávek zajištěných zástavním právem neuvažovala. Změnou ustanovení § 337 provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., která již s uspokojením pohledávek zajištěných zástavním právem výslovně počítá, se ustanovení § 371 odst. 2 stalo obsoletním; nasvědčuje tomu i to, že odkazy na § 337 odst. 2 v něm uvedené jsou uvažováno z pohledu platné úpravy nepřípadné. Z ustanovení § 371 lze tedy v současnosti použít jen takovou úpravu, jež není obsažena jinde, tj. právní úpravu uvedenou v jeho odstavci prvním, určujícím pořadí pohledávek uspokojovaných z výtěžku prodeje věcí movitých (§ 332 o. s. ř.).


Ačkoli tedy bylo ustanovení § 371 o. s. ř. v tehdy (ke dni vydání rozhodnutí o rozvrhu, tj. k 1. 6. 1999) účinném znění zrušeno teprve od 1. 1. 2001 novelizací provedenou zákonem č. 30/2000, nebylo je již možno aplikovat ani pro určení pořadí, v němž byly uspokojovány pohledávky dle výsledků rozvrhových jednání uskutečněných před tímto datem, tedy před 1. 1. 2001 (srov. k tomu důvodovou zprávu k § 371 a § 372, podle níž užití těchto ustanovení, přijatých jako přechodná ustanovení ke dni účinnosti občanského soudního řádu, tedy k 1. 4. 1964, dnes již není aktuální, takže vzhledem k tomu, že otázky v nich upravené byly nově vyřešeny v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, se navrhuje jejich zrušení).


Z uvedeného hlediska je opačný názor zastávaný odvolacím soudem v rozporu se zásadami historické i systematické metody výkladu občanského soudního řádu, a tedy nesprávný.


Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).


V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. září 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu