20 Cdo 5588/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 267 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



20 Cdo 5588/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. L. , zastoupené JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova č. 12, proti žalované MBANK SPÓLKA AKCYJNA , se sídlem ve Warszawě, Senatorska č. 18, Polská republika, identifikační číslo osoby 001 254 524, jednající prostřednictvím mBank S. A., organizační složky, se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská č. 668/136d, identifikační číslo osoby 279 43 445, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Staré Město, Dlouhá č. 705/16, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 404/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 26. 7. 2016, č. j. 60 Co 211/2016-252, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 26. července 2016, č. j. 60 Co 211/2016-252, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 2. 2016, č. j. 8 C 404/2011-217, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kroměříži (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 8 C 404/2011-217, zamítl návrh žalobkyně na vyloučení pozemku st. parcely č. 83, jehož součástí je stavba, a parcely č. 525 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Kroměříž, na listu vlastnictví č. 319 pro obec S., katastrální území S. u K. (dále jen předmětné nemovité věci ), z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, nyní JUDr. Lukášem Jíchou , Exekutorský úřad v Přerově, pod sp. zn. 103 EX 45747/11 (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 48 878,90 Kč (výrok II). Dovodil, že v exekuci vymáhaný směnečný dluh povinného nyní bývalého manžela žalobkyně, z dodatečně vyplněné blankosměnky vznikl povinnému (coby avalovi) v den podpisu směnky (10. 3. 2009), tj. přede dnem 3. 8. 2009, kdy byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní a povinným formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Petrem Skopalem, notářem v H. pod sp. zn. NZ 399/2009, N 604/2009 o vypořádání zúženého společného jmění manželů (dále jen Smlouva ), podle které předmětné nemovité věci připadají do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výroku I) potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II) změnil tak, že zavázal žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 40 261,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 448,50 Kč. Ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že skutkový a právní závěr soudu prvního stupně je správný. Odvolací soud měl za prokázané, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství žalobkyně a povinného dne 10. 3. 2009 a to před uzavřením Smlouvy ze dne 3. 8. 2009. Použití ustanovení § 267 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále též o. s. ř.) je v této věci vyloučeno.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, k jehož přípustnosti uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, kdy vzniká závazek avala z blankosměnky, která je pro rozhodnutí o vyloučení předmětných nemovitých věcí z exekuce, které nabyla žalobkyně do svého vlastnictví na základě Smlouvy, rozhodující. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, a na rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, dovozovala, že dovolací soud rozhodnou právní otázku řeší rozdílně. Zdůraznila, že v posledně zmíněném rozhodnutí měl Nejvyšší soud i za podstatné, kdy blankosměnkou zajištěná pohledávky vznikla. Zopakovala, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 5. 2009, č. j. 16 C 145/2009-9, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2009, bylo společné jmění žalobkyně a manžela žalobkyně M. L. (dále jen povinný ), kteří uzavřeli manželství dne 25. 1. 1992, zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Ještě za trvání manželství byla dne 3. 8. 2009 uzavřena Smlouva. Žalobkyně získala do svého výlučného majetku předmětné nemovité věci a zavázala se povinnému na vypořádací podíl vyplatit 1 000 000 Kč. Dne 10. 3. 2009 společnost Investcom Paskov, a. s. v likvidaci , jejímž předsedou představenstva byl tehdy ještě povinný, uzavřela s právním předchůdcem žalovaného (původním oprávněným v exekučním řízení) společností Transfinance a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 237/36a, identifikační číslo osoby 152 72 028 (dále též Transfinance a. s. ), faktoringovou smlouvu, jejímž předmětem bylo provádění faktoringu účetních směnečných pohledávek postoupených na společnost Transfinance a. s. Konkrétní výše pohledávky, její splatnost a jméno odběratele bylo pak stanoveno až v konkrétní faktuře. Předmětem byl odkup pohledávek od Investcom Paskov, a. s., a tyto pohledávky dále měla vymáhat právní předchůdkyně žalované společnost Transfinance, a. s. Institutem, kterým smlouva ze dne 10. 3. 2009 byla zajištěna, byla vyplněná blankosměnka , podepsána povinným téhož dne, která byla splatná na viděnou. Dovolatelka tvrdila, že až po uzavření Smlouvy vznikly pohledávky žalovaného, s čímž se soudy obou stupňů nevypořádaly. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod je naplněn. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neboť provedením exekuce by jí hrozila závažná újma.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když otázka, která má být řešena, již byla v judikatuře vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013. Vymáhaný závazek povinného vznikl před vypořádáním společného jmění manželů. Směnka, splatná na viděnou (podepsaná povinným jako blankosměnka dne 10. 3. 2009), se stala splatnou dne 28. 7. 2009, tj. dne, kdy byla prezentována povinnému. Nebylo povinností původního věřitele zasílat výstavci a povinnému (jakožto avalistovi) oznámení o prezentaci směnky. Z hlediska splatnosti směnky je tak převzetí přípisu o prezentaci směnky povinným zcela bez významu, neboť se pouze jednalo o výzvu k zaplacení směnečného závazku (předžalobní výzvu) se specifikací závazků zajištěných směnkou. Povinný (jakožto aval) převzal oznámení o prezentaci směnky až dne 6. 8. 2009. Jestliže dne 28. 7. 2009 nastala samotná splatnost směnky, přičemž se jednalo o směnku zajišťovací, je pak nepochybné, že i závazky, které tato směnka zajišťovala, musely vzniknout dříve, než nastala samotná splatnost zajišťovací směnky. K podpisu smlouvy o vypořádání společného jmění manželů, na základě které žalobkyně nabyla do svého výlučného vlastnictví nemovité věci, jejichž vyloučení z exekuce se nyní domáhá, došlo dne 3. 8. 2009. Tato smlouva však byla vložena do katastru nemovitostí dne 7. 8. 2009 a žalobkyně k tomuto dni nabyla předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, tedy až poté, kdy nastala splatnost směnky. O tom, kdy došlo k prezentaci směnky, převzetí přípisu o prezentaci, k uzavření Smlouvy a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, nebylo mezi účastníky sporu. Podle ustanovení § 150 odst. 2 ve spojení s § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák. , se Smlouva nemůže dotknout práva věřitele (Transfinance a. s., a nyní žalovaného), neboť obsah této Smlouvy věřiteli znám nebyl. Věřitel ani informován být nemohl, protože Smlouva byla uzavřena až poté, kdy se blankosměnka stala splatnou. Žalobkyně se této Smlouvy proto nemůže dovolávat.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), bez ústního jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení právní otázky [kdy vzniká závazek avala z blankosměnky a zda pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je podstatné, zda a kdy (před nebo po zúžení společného jmění manželů) vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud za splnění předpokladu přípustnosti dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolaní namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně k předmětným nemovitým věcem nemá právo nepřipouštějící exekuci (§ 267 odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012).

Dovolací soud ve sjednocujícím rozhodnutí velkého senátu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013 uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterým byl překonán právní závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, zmiňovaný dovolatelkou, judikoval, že blankosměnka se stává směnkou až vyplněním (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst - chybějících údajů o směnečné sumě a datu splatnosti- má kvalitu směnky), teprve tehdy vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (ex tunc); ex tunc vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal, a to od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení. Při vyplnění údaje data splanosti (zajišťovací) blankosměnky je majitel omezen potud, že toto datum nesmí předcházet datu splatnosti blankousměnkou zajištěné pohledávky (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169), nicméně excesivní vyplnění bílých míst na blankosměnce, ať již jde o datum splatnosti nebo směnečnou sumu, nemá vliv na platnost směnky, nýbrž zakládá (jen) námitku porušení dohody o vyplňovacím právu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom na platnost směnky (a vznik závazku ze směnky) by neměla vliv ani skutečnost, že by pohledávka zajištěná blankosměnkou vůbec nevznikla (popřípadě zanikla); i zde by totiž obrana (směnečného) dlužníka spočívala (jen) v kauzálních námitkách (k důkaznímu břemenu ohledně kauzálních námitek srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od vyplnění blankosměnky je nutno na tuto listinu pohlížet jako na úplnou směnku. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není. Dále se v rozhodnutí uvádí, že samotná okolnost uzavření smlouvy o zúžení a vypořádání společného jmění za trvání manželství, podle níž se jeden z manželů stal výlučným vlastníkem věci, která byla do té doby v jejich společném jmění, nepostačuje pro závěr, že věřitel nemůže vést exekuci na tento majetek, domáhá-li se uspokojení závazku, který vznikl za trvání manželství druhému manželovi.

Dohoda manželů o změně rozsahu jejich společného jmění může mít vliv na rozsah uspokojení věřitele. Z tohoto důvodu zákon práva věřitele chrání, a to zejména prostřednictvím úpravy obsažené v ustanovení § 262a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 [respektive § 42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů dále jen e. ř. - ve znění účinném do 31. 12. 2012], když pro účely nařízení exekuce se považuje za majetek patřící do společného jmění manželů i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah, a umožňuje mu vést exekuci na tento majetek i pro vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Věřitel nemůže být dotčen změnou rozsahu společného jmění, k níž došlo až po vzniku závazku jednoho z manželů.

Jestliže však závazek jednoho z manželů vznikl až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění a exekucí byl postižen majetek, který se stal na základě této dohody výlučným majetkem druhého manžela, může tento manžel uplatnit vůči oprávněnému návrhem podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 své výlučné vlastnické právo nepřipouštějící exekuci.

Podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. soud vyloučí k jeho návrhu tyto věci z exekuce, prokáže-li, že vymáhaný závazek vznikl při používání majetku, který se považuje podle ustanovení § 42 odst. 1 e. ř. (§ 262a odst. 1 o. s. ř.) za společný, a že oprávněnému byl v době vzniku pohledávky znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů.

Pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva podle ustanovení § 267 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k majetku, který by nebýt zúžení společného jmění manželů patřil do společného jmění povinného a jeho manžela, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů či po právní moci rozsudku soudu o zúžení společného jmění manželů, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění, ale i vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela.

Tyto obecné závěry platící pro vylučovací žaloby, jimiž uplatňuje manžel povinného právo k majetku, který získal smlouvou o vypořádání zúženého společného jmění manželů, je však třeba v projednávané věci promítnout se zřetelem k tomu, že exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka.

Jakkoli účinky přeměny blankosměnky v (úplnou) směnku nastaly zpětně k datu podpisu blankosměnky výstavcem a závazek povinného (manžela žalobkyně) tak vznikl okamžikem, kdy se na blankosměnku podepsal jako směnečný rukojmí, pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je (v dané věci) podstatný nejen okamžik vzniku vymáhané (směnečné) pohledávky, nýbrž i skutečnost, že blankosměnka případně zajišťovala budoucí pohledávku.

Měla-li totiž podle vůle (budoucího) remitenta a (budoucích) směnečných dlužníků blankosměnka sloužit k zajištění pohledávky, která v době vystavení blankosměnky dosud neexistovala, je pro posouzení, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady plynoucí z ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vyhovění žalobě o vyloučení věci z exekuce (tj. zda "vymáhaná" pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a věřiteli byl znám obsah smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění manželů) významné i to, zda a kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. V tomto směru se soudy obou stupňů nevypořádaly vůbec s prostým tvrzením dovolatelky (ponechané ovšem jí bez příslušných důkazních návrhů), že žalované blankosměnkou zajištěné pohledávky vznikly až po uzavření Smlouvy ze dne 3. 8. 2009 (viz naposledy tvrzení zmíněné v jejím dovolání), a ani s tvrzením žalované (viz podání z čl. 43-46), a jí navrženými důkazy (viz konkrétní odkaz na spisový materiál vedený u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 215/2010 a v něm založeném podání na čl. 130) o existenci pěti konkrétních blankosměnkou zajištěných pohledávek vzniklých před vyplněním blankosměnky a před uzavřením Smlouvy ze dne 3. 8. 2009, se splatností z části před a po jejím vyplnění; jinak řečeno, je nutné se především zabývat okamžikem vzniku vymáhaných pohledávek.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud současně zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V následném řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243b ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba zabývat se i tím, jaká pohledávka byla blankosměnkou zajištěná, kdy se stala splatnou, vznikla-li až po uzavření Smlouvy, pak i vědomostí žalobkyně o budoucím závazku manžela žalobkyně a v návaznosti na to i vědomostí věřitele o obsahu Smlouvy.

Ponechala-li žalobkyně svůj návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bez bližšího odůvodnění [§ 243 písm. a) o. s. ř.], nelze mu vyhovět, o čemž dovolací soud zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. e. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu