20 Cdo 555/2013
Datum rozhodnutí: 03.12.2013
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 205a odst. 1 o. s. ř., § 267 odst. 1 o. s. ř., § 337c odst. 2 o. s. ř., § 337c odst. 5 o. s. ř.



20 Cdo 555/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o., se sídlem v Praze 4 Chodov, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, proti žalované H+H spol. s r. o. , se sídlem v Kladně, Bezručova 1442, identifikační číslo osoby 16979702, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4 Lhotka, Nad Zátiším 22, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41C 152/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, č. j. 23Co 148/2012-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 41C 152/2011-24, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí, a to ideální 1/2 domu na pozemku a ideální 1/2 pozemku v katastrálním území L. (dále jen nemovitostí ), z exekuce prováděné prodejem nemovitostí podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Michala Rudého ze dne 16. 11. 2010, č. j. 76EX 854/08-38 (výrok I.), a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.). Na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 3. 2011, č. j. 12E 6/2011-42, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6 2011, č. j. 20Co 275/2011-81, bylo žalobkyni k zajištění její pohledávky ve výši 4.245.237,87 Kč s příslušenstvím vůči dlužníku L. B. zřízeno na nemovitostech soudcovské zástavní právo. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 19C 50/2009-53, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 26Co 230/2010-81, bylo určeno, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi L. B. a P. V. ze dne 20. 5. 2008 (darovací smlouva) je vůči žalobkyni, tj. Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o., a žalované, tj. H+H spol. s r. o. (v daném řízení v postavení žalobců A/ a B/), právně neúčinná. Pověřený soudní exekutor rozhodl dne 16. 11. 2010 exekučním příkazem č. j. 76EX 854/08-38 proti povinnému L. B. o provedení exekuce prodejem nemovitostí, a to prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem ve vlastnictví P. V. Usnesením z téhož dne č. j. 76EX 854/08-39 soudní exekutor dále rozhodl, že do řízení v části podle exekučního příkazu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 76 EX 854/08-36, kterým byl nařízen prodej nemovitostí, vstupuje na místo povinného P. V. Obvyklá cena nemovitostí byla určena soudním exekutorem na částku 2.079.000,- Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání vylučovací (exindační) žaloby podle § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále též jen o. s. ř. , neboť žalobkyně má sice svoji pohledávku zajištěnu zástavním právem, tato pohledávka převyšuje cenu prodávané nemovitosti (srov. shora) a nepožaduje úhradu své pohledávky z prodeje nemovitostí, ale s ohledem na skupinu a pořadí pohledávek za povinným (tedy žalované a žalobkyně), kdy pro pořadí pohledávky žalované je rozhodný den doručení návrhu na exekuci (18. 7. 2008) a žalobkyně den podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva (19. 11. 2010), má žalovaná lepší pořadí pro uspokojení své pohledávky, nemůže se žalobkyně domáhat vyloučení nemovitostí z exekuce. Postup soudního exekutora, který po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu L. B. rozhodl podle § 107a o. s. ř. o vstupu nabyvatelky nemovitostí P. V. do řízení namísto původního povinného, obvodní soud posoudil jako správný a odpovídající odborné literatuře (Kurka, Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, nakladatelství Linde Praha a. s., 2004, str. 270 /dále též jen literatura /).

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a zavázal žalobkyni k zaplacení nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II.). Odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně včetně hodnocení v řízení provedených důkazů a dospěl k závěru, že i po právní stránce soud prvního stupně rozhodl správně. Doplnil, že exekuční řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů , ve znění pozdějších předpisů, je na rozdíl od výkonu rozhodnutí prováděného soudem speciální v tom, že se nařizuje exekuce na majetek povinného bez určení konkrétního způsobu jeho provádění. Pokud v průběhu exekučního řízení bylo pravomocně odporováno právnímu úkonu povinného, není jinou možností, než provést uspokojení vymáhané pohledávky s vlastníkem nemovitostí, a nikoliv s povinným. Proto soudní exekutor postupoval správně, pokud poté, co se dozvěděl o neúčinnosti darovací smlouvy týkající se exekučním příkazem postižených nemovitostí, rozhodl o vstupu P. V. do řízení na místo dosavadního povinného L. B. Námitkou povinného, že soudní exekutor rozhodoval o procesním nástupnictví P. V. bez návrhu v exekuci oprávněné, se odvolací soud nezabýval, protože jde o nové tvrzení, které žalobkyně před soudem prvního stupně neuplatnila. Po koncentraci řízení lze v odvolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř. O tuto výjimku se však v této věci nejedná, neboť žalobkyni tato skutečnost musela být v řízení před soudem prvního stupně známa.

Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v napadeném rozhodnutí soud nesprávně posoudil otázku právního nástupnictví na straně povinného v souvislosti s neúčinným právním úkonem povinného a tato otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena . Uvedla, že předpokladem pro možné postižení nemovitostí P. V. v exekučním řízení vedeném proti L. B. je pravomocné rozhodnutí soudního exekutora o tom, že P. V. vstupuje namísto povinného do exekučního řízení v části, v níž budou postiženy předmětné nemovitosti. Teprve poté, kdy se P. V. účastníkem řízení stane, lze vydat exekuční příkaz, jímž bude rozhodnuto o provedení exekuce prodejem těchto nemovitostí jako majetku patřícího povinné. Nesouhlasí tak s právním názorem odvolacího soudu, že takovýmto postupem by se povinným v exekuci stala osoba, které toto procesní postavení z žádného titulu nesvědčí, neboť neúčinnost právního úkonu, který byl učiněn v její prospěch, je důvodem pro její nástupnictví na straně povinné . Pokud takto soudní exekutor nepostupoval a odvolací soud považoval tento postup za správný, není rozhodnutí odvolacího soudu po právu. Namítla dále, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že se odvolací soud bezdůvodně odmítl zabývat její námitkou vznesenou v odvolání, že žalovaná řádně nenavrhla vstup P. V. do exekučního řízení podle § 107a o. s. ř, s odůvodněním, že se jedná o nové tvrzení uplatněné až v odvolacím řízení po koncentraci řízení před soudem prvního stupně. Podle žalobkyně za nové tvrzení lze považovat jen takovou skutečnost, která soudu I. stupně nebyla známa a tudíž se jí nemohl zabývat. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou nové, je rozhodné, nejen zda byly některým z účastníků řízení uvedeny před soudem I. stupně, rozhodné je, zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Rozhodujícím v tomto směru je porovnání obsahu spisu soudu I. stupně s údaji obsaženými v odvolání . V této věci byl email žalované, zaslaný soudnímu exekutorovi dne 13. 10. 2010 a dotazující se na další postup v exekučním řízení po úspěšné odpůrčí žalobě, soudu prvního stupně znám, důkaz jím byl proveden a též hodnocen. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu I. stupně.

Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávané věci rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na vyloučení nemovitostí z exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Žalobkyně žádnou otázku, která by činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadním, nevymezuje, a ani posouzením uplatněných námitek k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dospět nelze.

Žalobkyně odvíjí svoji aktivní legitimaci od skutečnosti, že její zajištěná pohledávka převyšuje výslednou cenu prodávané nemovitosti, že svoji pohledávku nepřihlásila do exekuce a že s ohledem na skupinu a pořadí pohledávek za povinným L. B. nemůže být z rozdělované podstaty uspokojen nikdo jiný než ona jako zástavní věřitelka (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2222). Pravidla pro skupiny a pořadí pohledávek stanoví § 337c o. s. ř. Z právní úpravy vyplývá, že nelze-li uspokojit všechny pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se podle pořadí poměrně (§ 337c odst. 2 o. s. ř.). Podle § 337c odst. 5 o. s. ř. je pak pro pořadí u oprávněného rozhodující den, kdy k soudu výkonu došel jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, u pohledávky zajištěné zástavním právem den vzniku zástavního práva. V souzené věci podala žalovaná návrh na nařízení exekuce dne 18. 7. 2008 , žalobkyně podala návrh na zřízení soudcovského zástavního práva dne 19. 11. 2010 . Tato data jsou rozhodující pro posouzení pořadí žalobkyně. Proto ani dovolací námitky, jež se týkají postupu soudního exekutora v exekučním řízení vedeném proti povinnému L. B., který měl vydat usnesení o právním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. bez návrhu a bez ohledu na právní moc tohoto usnesení vydal exekuční příkaz, jímž postihl nemovitosti, které přešly do vlastnictví P. V. na základě odporovatelného právního úkonu, nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť to by ani v případě, že by postup soudního exekutora při vydání usnesení podle § 107a o. s. ř. nebyl nesprávný, nemohlo vést k výsledku řízení pro žalobkyni příznivějšímu.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch, a proto by měla podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo náhradu nákladů tohoto řízení; žalované však prokazatelné náklady řízení nevznikly a této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu