20 Cdo 5466/2007
Datum rozhodnutí: 10.03.2008
Dotčené předpisy:




20 Cdo 5466/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. M. V., zastoupeného advokátkou, proti povinné RNDr. V. V., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 1138/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2006, č. j. 26 Co 380/2005-175, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 4. května 2005, č. j. 13 E 1138/2000-145, zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinné č. 72 v domě č. p. na ul. O. ve Z., sestávajícího z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství, a jejího přestěhování do náhradního bytu č. 105 v domě č. p. na ul., sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zajištěný náhradní byt neodpovídá požadavkům § 712 odst. 2, věty první, obč. zák., tj. nezajišťuje lidsky důstojné bydlení povinné. Byt velikostně nevyhovuje (je podstatně menší než vyklizovaný byt o čtyřech místnostech) zdravotnímu stavu povinné, charakteru jejího zaměstnání (povinná pracuje doma a je zároveň vysokoškolskou studentkou) ani způsobu jejího života.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. prosince 2006, č. j. 26 Co 380/2005-175, napadené usnesení okresního soudu změnil tak, že podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. února 1998, č. j. 7 C 262/96-122, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, č. j. 13 Co 465/98-147, nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu č. 72 sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v sedmém podlaží domu č. na ul., a přestěhování povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do náhradního bytu č. 105 v desátém nadzemním podlaží domu č. p. na pozemku č. p. St. v katastrálním území a obci Z.; zároveň stanovil způsob, jakým bude vyklizení bytu provedeno. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu nelze nařídit, neboť zajištěný náhradní byt není pro povinnou odpovídající. Byt zajišťuje lidsky důstojné bydlení povinné, když vyhovuje jejím bytovým potřebám jak po stránce vybavení, tak z hlediska své velikosti (byt obsahuje dvě všestranně využitelné místnosti a potřebné sociální zařízení) a kvality (byt je pro uspokojování potřeb bydlení jedné osoby více než standardní). Pokud jde o manžela povinné, odvolací soud uzavřel, že se nejedná o příslušníka domácnosti povinné ve smyslu § 115 obč. zák (s povinnou trvale nežije a ani společně neuhrazují náklady na své potřeby), proto nejsou jeho potřeby při posuzování bytové náhrady významné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná včas dovolání, které odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§ 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř./. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka především v tom, že se odvolací soud dostatečně nezabýval přiměřeností zajištěného náhradního bytu. Přesto, že v posuzovaném případě nalézací soud rozhodl, že povinná je povinna vyklidit byt poté, co jí oprávněný zajistí bytovou náhradu v podobě náhradního bytu, nikoli přiměřeného náhradního bytu, je rozdíl mezi bytovou plochou a počtem obytných místností vyklizovaného a náhradního bytu značný. Z judikatury Nejvyššího soudu ( rozhodnutí NS ČR č. Cdo 100/93 ) přitom vyplývá, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou než byt vyklizovaný. Odvolací soud se měl ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94 zabývat i otázkou, zda oprávněný skutečně vyvinul veškeré možné úsilí, aby povinné zajistil byt, který by se podle místních podmínek a podle v zákoně uvedených parametrů nejvíce blížil vyklizovanému bytu. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází dále ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pochybil, pokud se blíže nezajímal o skutečný stav zajištěného náhradního bytu. Především nevzal v úvahu, že se jedná o byt vybydlený, poničený, s výměrou, která ve skutečnosti neodpovídá tvrzením oprávněného. Náhradní byt není způsobilý zajistit základní potřeby dovolatelky vyplývající z výkonu její pracovní činnosti (povinná má ve vyklizovaném bytě registrovanou soukromou školu) a jejího zdravotního stavu. Oprávněný sám bydlí v nadstandardním rodinném domě a vyklizovaný byt nepotřebuje k uspokojení svých bytových potřeb, ale pro účely prodeje nebo pronajmutí. Protože oprávněný dostatečně neprokázal, že pro povinnou zajistil náhradní byt, který by odpovídal jejím potřebám, odvolací soud neměl výkon rozhodnutí vůbec nařizovat. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Oprávněný se k dovolání povinné nevyjádřil.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud je ale neshledal důvodným.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že povinné byla zajištěna odpovídající bytová náhrada.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 343 odst. 1 o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo, že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší.

Titulem, podle něhož odvolací soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinné, je v posuzovaném případě rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. února 1998, č. j. 7 C 262/96-122, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, č. j. 13 Co 465/98-147, jímž bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu oprávněného a povinné k družstevnímu bytu č. 72 v sedmém podlaží domu č. na ul. a povinné byla uložena povinnost byt vyklidit a odevzdat jej oprávněnému do patnácti dnů od dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt.

Náhradním bytem je podle § 712 odst. 2 obč. zák. byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování vyklizované osoby a členů její domácnosti. Z věty druhé citovaného ustanovení plyne, že ve zde stanovených případech musí mít byt povahu bytu přiměřeného bytu, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má být vyklizen.

Občanský zákoník tedy rozlišuje dvě kategorie náhradního bytu, a to jednak náhradní byt přiměřený jenž musí být co do rozlohy, kvality i vybavenosti zásadně (podle místních podmínek) rovnocenný bytu vyklizovanému, a jednak náhradní byt nikoli přiměřený, tedy byt, jenž může být při zachování hlediska stanoveného v § 712 odst. 2 větě první obč. zák. (byt zajišťuje lidsky důstojné bydlení povinnému a příslušníkům jeho domácnosti) menší rozlohy, nižší kvality, a méně vybavený, než byt vyklizovaný; na zajištění takto posléze charakterizovaného bytu má nájemce právo v těch případech, kdy je jeho povinnost vázána na zajištění (nikoli přiměřeného) náhradního bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2896/99).



S názorem dovolatelky, že se odvolací soud měl zabývat především přiměřeností zajištěného náhradního bytu, se tak nelze ztotožnit. V posuzovaném případě byla povinná podle podkladového rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, povinna vyklidit byt na ulici poté, co jí oprávněný zajistí náhradní byt. Odvolací soud proto postupoval zcela správně, pokud zajištěnou bytovou náhradu posuzoval toliko z hlediska její způsobilosti (velikosti a vybavení) zabezpečit povinné a členům její domácnosti lidsky důstojné bydlení (§ 712 odst. 2, věta první, obč. zák.), a zajištěný byt nijak neporovnával s bytem vyklizovaným. Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka v této souvislosti odkázala, není ve vztahu k posuzované věci relevantní, protože se otázkou náhradního bytu nijak nezabývá (judikatura se týká znaků přiměřeného náhradního bytu).

Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí hodnocením zajištěné bytové náhrady velmi pečlivě zabýval (str. 3-6 napadeného rozhodnutí). Své závěry opřel o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu v tomto směru vyplynulo, že se jedná o byt ve vlastnictví oprávněného, na jehož užívání je připraven uzavřít s povinnou nájemní smlouvu na dobu neurčitou s nájmem ve výši 1 008,- Kč měsíčně. Po zjištění, že manžela povinné nelze považovat za příslušníka její domácnosti (manželé spolu trvale nežijí ani společně neuhrazují náklady na své potřeby - § 115 obč. zák.), odvolací soud ve vztahu k bytovým potřebám povinné uzavřel, že zajištěný byt odpovídá po stránce své velikosti, kvality i umístění (byt se nachází v centru města nedaleko zastávky městské hromadné dopravy). Zajištěný byt je bytem o velikosti 1+1, velikost pokoje s kuchyní je však taková, že umožňuje i jeho jiné užívání (kuchyň ani v nově stavěných bytech nebývá koncipována jako samostatná), byt proto umožňuje uspokojení potřeb povinné spojených s přípravou jídla, odpočinkem i výkonem povolání. Zdravotní stav povinné nezvyšuje její nároky na zajištění bydlení, zajištěný byt proto jako byt standardní vyhovuje i těmto jejím potřebám. V neposlední řadě je byt vyhovujícím i v případě, že by se jej povinná rozhodla obývat spolu se svým manželem. Námitky dovolatelky ve vztahu k majetkovým a bytovým poměrům oprávněného nejsou pro vykonávací řízení relevantní. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou dány podmínky (zajištěná bytová náhrada odpovídá podkladovému rozhodnutí), aby mohl být návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu nařízen. Je zřejmé, že odvolací soud se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo, které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř.

Žádnou takovou okolnost ovšem dovolatelka ve svém dovolání nenamítá. Její dovolací námitky, hodnoceny podle obsahu, jsou obecně způsobilé naplnit spíše dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je dán tehdy, jestliže je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou může být např. skutečnost, že v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se takovými okolnostmi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno (dovolatelka namítá, že soud nezjišťoval skutečný stav bytové náhrady ani její skutečnou obytnou plochu přesto, že dovolatelka v tomto směru vznášela námitky). Námitkám dovolatelky ovšem Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Z obsahu spisu především vyplývá, že oprávněným tvrzená velikost bytu, ani jeho vybavenost (byt odpovídá standardu bytu první kategorie) nebyla povinnou v průběhu vykonávacího řízení nijak rozporována a v tomto směru nebylo soudu navrženo ani provedení dalších důkazů. Soud proto vyšel především z tvrzení oprávněného a listinných důkazů, které mu byly k prokázání zajištění bytové náhrady předloženy. Pokud soud v řízení některé navržené důkazy neprovedl (neprovedené důkazy se týkaly majetkových poměrů účastníků), své rozhodnutí též náležitě odůvodnil (provedení důkazů nevyžadovalo objasnění skutkového stavu věci - str. 5 napadeného rozhodnutí).

Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř., zamítl.

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků, protože oprávněnému, kterému toto právo vzniklo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., v tomto stádiu řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2008

JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu