20 Cdo 542/99
Datum rozhodnutí: 30.01.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 542/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. K., a B) S. K., proti žalovanému J. B., o nahrazení souhlasu s výměnou bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 109/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 1998, č. j. 37 Co 945/96-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soudu v Brně rozsudkem ze dne 21. června 1996, č. j. 36 C 109/95-29, udělil za žalovaného souhlas k dohodě o výměně bytu ze dne 18. dubna 1995 (uzavřené žalobci s manžely M.) a žalovaného zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení.

Shora označeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí městského soudu - poté, co žalobci při jednání dne 5. října 1998 žalobu upřesnili (č. l. 46, odstavec první zdola) a rozšířili (č. l. 46 versa, řádky 11-16 zdola) - změnil tak, že žalovaného zavázal udělit souhlas k výše uvedené dohodě, žalobu v části, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, aby - nebude-li uskutečněna výměna bytů mezi nimi a manžely M. - byl žalovaný zavázán udělit souhlas k dohodě jimi uzavřené s "jiným zájemcem o výměnu bytu" - zamítl a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku označeném jako měnící, tedy s výjimkou druhého odstavce výroku, jímž byla žaloba co do části rozšířené v průběhu odvolacího řízení zamítnuta - žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), a jímž namítá, že rozhodnutí jednak vychází ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a jednak že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru - neexistovala-li v době podání žaloby písemná dohoda o výměně bytu mezi žalobci a jinými nájemci - nemohl ani odepřít souhlas s konkrétní výměnou bytu a nebyly tudíž dány "hmotněprávní podmínky pro podání takového návrhu." Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nepřihlédl k probíhajícímu řízení u městského soudu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, jež s projednávanou věcí přímo souvisí.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. května 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Pro posouzení, zda jde o rozsudek měnící, je rozhodující obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů, tj. rozdílnost posouzení práv a povinností v právním vztahu účastníků řízení, případně vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, a z 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6, ročník 1998, pod poř. č. 47 a č. 9, ročník 1999, pod poř. č. 52). Odlišnost v tomto smyslu zásadně nezakládá pouhá okolnost, že soud prvního stupně (k návrhu na "přivolení k výměně bytu") souhlas k výměně bytu za žalovaného (sám) udělil, zatímco odvolací soud ("s ohledem na upřesnění žaloby") k udělení tohoto souhlasu zavázal žalovaného. Městský i krajský soud totiž ve svých rozsudcích (jež oba nahrazují projev vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.) shodně dovodily, že zde není relevantního důvodu k odepření souhlasu s výměnou bytu, resp. že důvody, pro které žalovaný souhlas odpírá, nejsou (ve smyslu ustanovení § 715 občanského zákoníku) závažné. Pro posouzení přípustnosti dovolání pak - z výše uvedených důvodů - není významné ani to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně - formálně (tedy s poukazem na ustanovení § 220 o. s. ř. ) - změnil.

Protože posouzení práv a povinností účastníků zůstalo v rozsudcích soudů obou stupňů shodné, nelze rozhodnutí odvolacího soudu - byť obsahuje výrok podle upřesněného tzv. petitu (jejž žalobci upravili v průběhu odvolacího řízení) - považovat za rozsudek měnící, nýbrž potvrzující, a dovolání tudíž podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není.

Použitelnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána již proto, že napadenému rozsudku nepředcházelo dřívější zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaný nevznesl.

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobcům, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová