20 Cdo 5381/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 110 odst. 3 obč. zák., § 243c odst. 1 o. s. ř.



20 Cdo 5381/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, PhD., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné MONETA Money Bank, a. s. , sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 28 Praha 4 - Michle, identifikační číslo osoby 25672720, právně zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti povinné A. F. , právně zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, sídlem nám. J. Žižky 39/2, 792 01 Bruntál, pro 16 655,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 5190/09, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Co 328/2016-55, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (stručné dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení, kterým Okresní soud v Bruntále ze dne 7. 3. 2016, č. j. 60 Nc 1187/2009-32, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, neboť povinná neprokázala, že by soudním exekutorem zvolený způsob provádění exekuce prodejem nemovitých věcí byl způsobem nevhodným, jakož i proto, že k jí tvrzenému promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení nedošlo (výrok II.), a jako nedůvodný pak zamítl i návrh povinné, aby provedení exekuce bylo odloženo (výrok I.).

Povinná včasným dovoláním brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž potvrdil výrok o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, neboť hodnota exekučně postižené nemovitosti výrazně převyšuje částku, kterou ještě zbývá v exekuci uhradit, přičemž se odvolací soud odchýlil od praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí Cpj 159/79 Sb., uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/81 . Právo na (exekučním titulem přiznané) úroky z prodlení též považuje za promlčené dle § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., a má zato, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení, popřípadě aby je změnil tak, že se exekuce zastavuje.

Oprávněná se ve svém vyjádření plně ztotožnila s rozhodnutími obou soudů, neboť dovolatelka v minulosti neprojevila sebemenší zájem dluh uhradit a vyšší částku zaplatila až po nařízení soudní dražby. Soudním rozhodnutím přiznané úroky z prodlení též nemohou být promlčeny dle zákona č. 40/1964 Sb., neboť se řídí obchodním zákoníkem, jenž obsahuje úpravu vlastní.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2016.

Dovolání není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Již jen nad tento rozhodný rámec a na vysvětlenou stěžovateli se uvádí, že co do námitky nevhodného způsobu vedení exekuce je zde další důvod odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Povinná totiž povýtce jako rozporné označila stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky, publikované jako R 21/1981, aniž by předestřela (a zdůvodnila), od které jeho části (více vyslovených právních závěrů) se měl odvolací soud ve svém rozhodování odchýlit. Lze-li se domnívat, že by dovolatelka mohla mínit tu část stanoviska označenou písm. C. část. I. odst. 3. a 7. , jelikož pojednává o vhodnosti provedení exekuce prodejem nemovité věci, pak nelze jakkoli dovodit, v čem má odkazovaná odchylka, založená rozhodnutím odvolacího soudu, spočívat.

Ostatně odvolací soud se s dovolatelčinými námitkami nepřiměřenosti způsobu exekuce řádně zabýval, a to právě z hledisek judikatorně ustálených.

Druhá námitka ohledně promlčení příslušnosti pohledávky přípustnost dovolání nezakládá rovněž (viz podmínky vyslovené v ustanovení § 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se předestřenou otázkou již zabýval v usnesením velkého senátu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněném pod číslem 146/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (a na které ostatně ve svém rozhodnutí příhodně poukázal již soud odvolací), v němž vysvětlil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu a tudíž není správný názor dovolatele, že ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. je použitelné i pro obchodní vztahy , a od tohoto závěru není důvod se odchýlit.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu