20 Cdo 5375/2008
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 5375/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Městě, Dělnická 1a/434, proti žalovanému Ing . M. T. , bytem v Š., N., správci konkursní podstaty úpadce Velamos, a. s., se sídlem v Sobotíně, Ostravská 157, identifikační číslo osoby 47672463, zastoupenému Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 16 C 236/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 19. 8. 2008, č. j. 57 Co 309/2008-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Marcely Neuwirthové.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem z 1. 4. 2008, č. j. 16 C 236/2005-130, okresní soud vyhověl žalobě manželky povinného na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (jež žalobkyně považovala za věci ve svém výlučném vlastnictví) z exekuce vedené proti jejímu manželovi. Uzavřel, že prokázala, že předmětné nemovitosti koupila po zániku svého bezpodílového spoluvlastnictví s manželem (zrušeném rozhodnutím soudu) a po jeho vypořádání za své výlučné prostředky pocházející zčásti z jejích vlastních finančních prostředků a zčásti z půjček poskytnutých jí jejími dětmi.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud byť, jak uvádí, z důvodů odlišných od důvodů okresního soudu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pro právní posouzení věci je v daném případě rozhodující, že se žalobkyně stala na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené s jejím manželem I. P., výlučnou vlastnicí majetku, který byl předmětem této dohody, tedy včetně předmětných nemovitostí. Na jejím výlučném vlastnictví získaném podle uvedené dohody nic nezměnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze 4. 2. 1998, sp. zn. 16 C 234/96, pravomocný 24. 3. téhož roku, jímž byla vyslovena neúčinnost této dohody vůči žalovanému. Neúčinnost právního úkonu ve smyslu § 42a odst. 1 až 3 občanského zákoníku totiž působí výlučně proti věřiteli (žalovanému) a odporovaný právní úkon je tak i v případě, že byla vyslovena jeho právní neúčinnost vůči věřiteli, nadále ve vztahu k třetím osobám platným právním úkonem. Protože důsledkem úspěšně uplatněné odpůrčí žaloby je oprávnění věřitele (žalovaného) domáhat se uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, v předmětné věci to pro žalovaného znamenalo možnost domáhat se uspokojení své pohledávky vůči jeho dlužníku manželu žalobkyně pouze z majetku, který odporovanou dohodou ze dne 23. 8. 1995 ušel ze zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela, a nikoliv již z hodnot, které případně žalobkyně jako osoba, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učinil, následně, tedy dalším právním úkonem, získala. Řešení situace, kdy není dobře možné uspokojení pohledávky věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, je upraveno ustanovením § 42a odst. 4 občanského zákoníku, a to tak, že věřitel má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z odporovatelného úkonu prospěch. Krajský soud tedy s poukazem na rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 26/2000 a R 27/2000 uzavírá, že takový nárok je třeba uplatnit žalobou u soudu, a že teprve v případě jejího úspěšného uplatnění představuje vyhovující rozsudek podklad pro exekuci. O takový případ však v souzené věci nejde a žalovaný ani netvrdí, že by nárok podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku vůbec kdy uplatnil, a že by ve vztahu k finančním prostředkům získaným žalobkyní z prodeje nemovitosti (připadlých z BSM) mu byl přisouzen soudním rozhodnutím nárok podle uvedeného ustanovení.

Při nakládání s majetkem, který žalobkyně získala dohodou o vypořádání BSM proto žalobkyně nakládala se svým výlučným vlastnictvím, a jelikož BSM bylo zrušeno a nebylo nikdy obnoveno (k čemuž mohlo dojít jen rozhodnutím soudu podle § 151 občanského zákoníku), což ostatně v řízení nebylo ani tvrzeno, pak právní úkony týkající se majetku nabytého žalobkyní dohodou z 23. 8. 1995, jakož i majetku nabytého žalobkyní po právní moci rozsudku o zrušení BSM, tj. po 12. 8. 1995, byly úkony výlučného vlastníka. Prodejem nemovitostí získaných dohodou z 23. 8. 1995 o vypořádání BSM se nic nezměnilo na režimu výlučného vlastnictví žalobkyně, a to ani ve vztahu k penězům, které prodejem nemovitostí získala, a při neexistujícím bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela v době koupě předmětných nemovitostí žalobkyní nebylo rozhodné, za jaké finanční prostředky předmětné nemovitosti pořídila a tudíž nebylo třeba se zabývat (okresním soudem zkoumanou) otázkou, zda na zaplacení kupní ceny za předmětné nemovitosti k dispozici finanční prostředky získané jí tvrzeným způsobem skutečně měla. Žalobkyně nakládala s majetkem získaným dohodou z 23. 8. 1995 jako jeho výlučná vlastnice, hodnoty získané z prodeje nemovitostí byly nadále v režimu jejího výlučného vlastnictví a pokud za ně získala kupní smlouvou nemovitosti jiné, předmětné, jde nadále o její výlučný majetek nepřipouštějící exekuci.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka, a to v rozporu s hmotným právem) žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci. Předně odvolacímu soudu vytýká, že jím citovaná judikatura na řešený případ nedopadá, jelikož exekuci vede na základě titulu vydaného proti dlužníkovi (manželu žalobkyně) postižením toho, co odporovaným právním úkonem (dohodou o vypořádání BSM z 23. 8. 1995) ušlo z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, v jejíž prospěch byl tento odporovaný právní úkon učiněn. Žalovaný se tedy jako oprávněný v exekučním řízení nedomáhá toho, aby mu někdo, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění, a tudíž neměl a nemá důvod podávat proti komukoli žalobu na vydání peněžité náhrady odpovídající získanému prospěchu. Dovolatel vychází z názoru, že dotčené nemovitosti jsou předmětem exekuce po právu, byť nejde o nemovitosti totožné s těmi, které byly objektem odporovaného právního úkonu (dohody o vypořádání BSM z 23. 8. 1995); předmětné nemovitosti jsou však transformovanou podstatou nemovitostí původních a v tomto smyslu je proto s nimi možné zacházet pro účely exekučního řízení zcela shodným způsobem jako s nemovitostmi původními. Při akceptování právního názoru odvolacího soudu by se totiž původní nemovitosti vyvedené z BSM žalobkyně a povinného odporovanou dohodou z 23. 8. 1995 vymkly z dosahu exekuce oprávněného (žalovaného) již pouhým jejich prodejem, takže ani na prodejem těchto nemovitostí získanou kupní cenu by již nebylo možné exekuci vést, i kdyby například kupní smlouva za ně byla uhrazena na účet žalobkyně a na něm byla deponována. Tento právní závěr je podle něj nepřijatelný mimo jiné i proto, že pokud by kupní cenu získanou prodejem původních nemovitostí žalobkyně použila na opětovnou koupi těchto původních nemovitostí, již by podle výkladu odvolacího soudu šlo o nabytí majetku do výlučného vlastnictví a i tyto původní nemovitosti by se takto vymkly z dosahu exekuce.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro výkon rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Žalovaný předně opomíjí základní zásadu ovládající exekuci prodejem nemovitostí, že ji totiž lze nařídit a provést jen je-li způsobem předepsaným ustanovením § 66 odst. 2 exekučního řádu doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. V daném případě z výpisu z katastru nemovitostí a nepopírá to ani samotný žalovaný plyne, že dnem právních účinků vkladu, tedy k 30. 7. 1997 se na základě kupní smlouvy č. V11 3224/1997 z 28. 7. 1997 stala výlučnou vlastnicí tam uvedených nemovitostí žalobkyně. Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, a plyne to ostatně i ze samotného exekučního příkazu z 8. 7. 2004, č. j. EX 71/02-13 (č. l. 12), že exekucí jsou postihovány nemovitosti, k nimž má výlučné vlastnické právo, tedy právo nepřipouštějící exekuci, žalobkyně. Pro posouzení důvodnosti excindační žaloby je podstatné, že žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla po pravomocném zrušení a platném (byť ve vztahu k žalovanému neúčinném) vypořádání svého BSM s povinným, a to na základě platného a účinného, tedy neodporovaného (pravomocný rozsudek ze 4. 2. 1998, č. j. 16 C 234/96-33, určující neúčinnost právního úkonu, se netýká této kupní smlouvy, nýbrž dohody o vypořádání BSM) právního úkonu, totiž kupní smlouvy s prodávajícími H. P., A. F. a M. M. (č. l. 38), uzavřené 28. 7. 1997, tedy před zahájením exekučního řízení proti povinnému, v němž byly tyto nemovitosti exekucí postiženy.

Lze tedy uzavřít, že vylučovací žaloba by mohla (a musela) být zamítnuta jedině v případě, že by žalovaný pravomocným rozsudkem prokázal, že za neúčinnou byla prohlášena právě kupní smlouva, jíž žalobkyně vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla, nebo v případě, že by neúčinnost této smlouvy alespoň (ovšem úspěšně) uplatnil vzájemnou žalobou. Dovolatelova argumentace, že předmětné (exekucí postihované) nemovitosti jsou transformovanou podstatou nemovitostí původních, a že v tomto smyslu je proto s nimi možné zacházet pro účely exekučního řízení zcela shodným způsobem jako s nemovitostmi původními , nemá oporu v občanském soudním řádu ani v občanském zákoníku či jiném právním předpise; naopak podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku platí, že není-li dobře možné, aby věřitel mohl požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na poslední odstavec čtvrté strany odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 157) a na judikaturu tam uvedenou (z literatury srov. např. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 391 s, kde je jako případ, kdy uspokojení věřitele není dobře možné, příkladmo uvedena kromě jiného také situace, kdy věc přenechaná dlužníkem byla jejím nabyvatelem prodána či jinak zcizena... ).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu