20 Cdo 536/2017
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



20 Cdo 536/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, proti povinné ORIS Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Konopišťská č. 739/16, identifikační číslo osoby 43004474, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 1096/8, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 87/2013, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 23 Co 179/2016-244, takto:

Dovolání povinné se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 23 Co 179/2016-244, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , odmítl.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že podle jejího názoru usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v minulosti řešena. Otázka formulovaná dovolatelkou zní, zda je důvodem pro zastavení exekuce, pokud exekuční titul ukládá povinnost odstranit z konkrétních pozemků druhově vymezené movité věci, jejichž geometrický střed se má nacházet na konkrétních GPS souřadnicích, a následně se v průběhu exekučního řízení ukáže, že na stanovených GPS souřadnicích se ve skutečnosti žádné movité věci nenacházejí .

Dovolatelka však přehlíží, že Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci.

Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení dovolatelkou předkládané otázky. Uvedl totiž, že nemá žádný důvod se odchýlit od závěru, ke kterému dospěl ve svém rozsudku č. j. 20 Co 541/2011-123 (rozsudek vydaný v nalézacím řízení), tedy závěru, že pro výkon rozhodnutí je podstatné, že povinná je povinna odstranit všechna svá zařízení a stavby pro reklamu z pozemku oprávněného, ať již se nacházejí v kterékoliv jeho části.

Povinná se tak ve svém dovolání ve skutečnosti snaží zpochybnit materiální vykonatelnost exekučního titulu, což činila již ve svém předchozím dovolání, kterým napadla usnesení Městského soud v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 23 Co 361/2014-173. Nejvyšší soud však již tehdy svým usnesením ze dne 1. července 2015, č. j. 26 Cdo 2582/2015-199, uvedené dovolání odmítl, když uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5255/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97 (uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu