20 Cdo 532/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 532/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) P. P. a b) R. P., zastoupených advokátem, proti povinným 1) M. B. a 2) Mgr. M. B., zastoupeným advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 321/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 10. 2004, č.j. 19 Co 300/2004-26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 3. 2004, č.j. 11 E 321/2004-9, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí nařídil výkon rozhodnutí (svého usnesení z 12. 2. 2004, č.j. 6 C 205/2002-133, jímž povinné předběžně zavázal strpět přístup oprávněných k lyžařskému vleku ve spoluvlastnictví účastníků a dále strpět jeho střídavé provozování ) uložením pokuty ve výši 50.000 Kč. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že námitka splnění povinností uložených titulem je relevantní teprve ve fázi zastavení výkonu rozhodnutí, nikoli tedy již při jeho nařízení, a dále považoval za správné uvést, že by takovému návrhu zřejmě nebylo možné vyhovět i kdyby byl podán ; tento závěr odvolací soud dovodil z okolnosti, že byli-li povinní titulem zavázáni strpět kromě přístupu ke spoluvlastněnému lyžařskému vleku také jeho střídavé provozování oprávněnými, zahrnuje tato povinnost také povinnost strpět přístup oprávněných k prodejně vstupenek, byť vlastněné výlučně povinnými a umístěné na pozemku rovněž v jejich výlučném vlastnictví.

V dovolání, jehož přípustnost (aniž ovšem jakkoli formulují otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by mělo napadené rozhodnutí spočívat) dovozují z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 v návaznosti na § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), povinní s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítají, že odvolací soud neprovedl jimi navržené důkazy o tom, že povinnost uloženou předběžným opatřením splnili, z čehož pak dovozují, že procesně zvýhodnil oprávněné a porušil právo povinných na spravedlivý proces . Dále pak dospívají k závěru, že obsahovalo-li jejich odvolání dle názoru dovolacího soudu (není ovšem zřejmé, zda povinní měli na mysli vskutku soud dovolací, nikoli tedy odvolací) výlučně námitky, které mohou být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. d/, g/ nebo h/ o.s.ř., mělo takové podání být posouzeno jako návrh na zastavení výkonu, i když bylo podání označeno jako odvolání, a tedy měl o něm rozhodnout soud prvního stupně neboť předložení spisu odvolacímu soudu k vyřízení odvolání by v takovém případě vedlo ke zbytečným průtahům v řízení. Konečně pak povinní přednášejí rozsáhlá skutková tvrzení, jejichž prokázání by podle jejich názoru mělo vést k právnímu závěru, že své povinnosti uložené titulem splnili, a dovolávají se ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího právo každého na veřejné projednání jeho věci, bez průtahů a v jeho přítomnosti, jakož i konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména principu rovnosti stran jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinní, jež ostatně pojem zásadní právní význam v dovolání nespecifikovali, se však otázkou jeho přípustnosti (jinak než pouhým odkazem na zákonná ustanovení) nezabývali a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídli; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta již desítky let vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, příp. písm. h/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).

V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.

Soud však v rozporu s ustálenou praxí (viz citované stanovisko, str. 180, 181/518,519) nepostupoval ani pokud při hodnocení podání z 8. 4. 2004 (čl. 13) dal přednost jeho posouzení jako odvolání, nikoli tedy jako návrhu na zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. V tomto podání totiž povinní nenamítali pouze splnění svých povinností uložených titulem, ale přednášeli i argumenty další, projednatelné pouze v odvolacím řízení (a to zejména ve druhém a čtvrtém odstavci bodu II. na druhé straně odvolání /čl. 14/, kde ze skutečnosti, že prodejna vstupenek i pozemek, na němž je umístěna, jsou v jejich výlučném vlastnictví, dovozují, že exekuce byla nařízena k vymožení splnění povinností titulem jim neuložených, tedy nad jeho rámec; doslova uvádějí, že pro ně není představitelné, aby oprávnění prodávali lístky na společný vlek v jejich nemovitosti /tedy náležející povinným/, na jejich pozemku a zároveň jim odebrali možnost provozovat ostatní vleky, a že strpění takového chování oprávněných předběžné opatření rozhodně neukládá .).

I kdyby tedy bylo obecně možno nesprávné posouzení podání jako odvolání namísto jeho správné kvalifikace podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. považovat za vadu řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (na něž však dovolatelé poukazují zcela obecně, bez jakéhokoli vysvětlení, v čem by takováto vada řízení měla spočívat), lze uzavřít, že touto vadou (jejíž existence by ovšem navíc nebyla viz výše důvodem způsobilým k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) předmětné řízení netrpí.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněným, jež by jinak měli právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu