20 Cdo 5311/2007
Datum rozhodnutí: 10.03.2008
Dotčené předpisy:





20 Cdo 5311/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné M. Č., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. Č., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 26848/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 28 Co 436/2006-34, takto:


Dovolání se odmítá.





O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil usnesením ze dne 17. srpna 2006, č. j. 13 Nc 26848/2006-18, podle rozsudku tohoto soudu ze dne 14. června 2005, č. j. 42 C 274/2004-36, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 17 Co 656/2005-55, exekuci vyklizením bytu č. 20, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 5. patře domu č. p. 1526 v P., do náhradního bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 1461 v P. a pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce soud pověřil, soudního exekutora. Obvodní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vyklizení bytu stanovené v ustanovení § 343 o. s. ř. byly splněny, jelikož oprávněná smlouvou o nájmu bytu ze dne 1. 5. 2006, uzavřenou mezi oprávněnou a společností J. 20, s r. o. jako pronajímatelem, ve prospěch povinného jako nájemce bytu prokázala, že pro povinného byla zajištěna bytová náhrada, a že tato náhrada odpovídá vykonávanému rozhodnutí.


Odvolání povinného proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením odmítl s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle ustanovení § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ).


Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný včas dovolání, v němž zdůraznil, že o zajištění náhradního bytu nebyl oprávněnou nikdy informován. Soud prvního stupně mu nadto neumožnil účast na nařízeném jednání dne 18. července 2006 (toto jednání nebylo k žádosti právního zástupce povinného odročeno) a povinný tak neměl možnost nepravdivá tvrzení oprávněné účinně vyvrátit.


Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného jako nepřípustné odmítl.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).


Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že o zajištění náhradního bytu nebyl oprávněnou nikdy informován, resp. že oprávněná informování dovolatele v řízení neprokázala, tj. nebyly dány podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je podřaditelná toliko pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod ovšem sám o sobě není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadě podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v posuzované věci nejedná/. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že k soudem zkoumaným podmínkám nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyklizením bytu, za nějž bylo nutno poskytnout bytovou náhradu, nepatří zjištění, že povinný byl před jeho nařízením o zajištění náhrady relevantně informován, ale výlučně zjištění, zda povinnému byla bytová náhrada skutečně zajištěna, a zda tato náhrada odpovídá vykonávanému rozhodnutí. V posuzované věci mimoto soud provedl před nařízením výkonu rozhodnutí poměrně obsáhlé dokazování (§ 343 odst. 3 o. s. ř.), v rámci něhož bylo mimo jiné též prokázáno, že oprávněná informovala povinného o zajištění náhradního bytu již dopisem ze dne 7. dubna 2006.


Přípustnost dovolání nezakládá ani další z dovolatelových tvrzení, v rámci nějž namítl, že mu nebylo umožněno osobně se hájit před soudem (účast na jednání soudu prvního stupně dne 18. července 2006). Dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Pro úplnost je nutno uvést, že námitky dovolatele nejsou ani nijak opodstatněné, neboť z obsahu spisu vyplývá, že soud postupoval v souladu s ustanovením § 119 odst. 1 o. s. ř., když dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou dány závažné důvody pro odročení jednání (zástupce povinného nijak nedoložil svá tvrzení o kolizi jednání).


Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. března 2008





JUDr. Antonín Draštík, v. r.


předseda senátu