20 Cdo 5300/2007
Datum rozhodnutí: 23.07.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 5300/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P. D., proti povinnému J. D., pro částku 283 725,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 497/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, č. j. 12 Co 382/2007-20, takto:


Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


V záhlaví označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 11. 2006, č. j. 13 Nc 497/2005-11, jímž okresní soud podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 13 Nc 497/2005-7, o nařízení exekuce.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž v podstatě vytýkal pouze věcnou nesprávnost exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 1996, č. j. 12 C 200/95-30), jehož nápravu svým podáním sledoval.


Dovolání není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.


Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nýbrž usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41).


Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl odvolání jako opožděné, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88). Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).


Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. aniž se zabýval nedostatkem obligatorního zastoupení dovolatele advokátem (§ 241b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.





V Brně dne 23. července 2009


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.


předsedkyně senátu