20 Cdo 5150/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 35 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění od 01.04.2012



20 Cdo 5150/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinným 1. J. S. , a 2. H. S. , pro 59 856,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 EXE 422/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2015, č. j. 18 Co 234/2015-233, takto:


Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2015, č. j. 18 Co 234/2015-233, a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. února 2015, č. j. 9 EXE 422/2010-171, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 13. února 2015, č. j. 9 EXE 422/2010-171, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 EXE 422/2010-16 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč (výrok III.). Exekuci zastavil s odůvodněním, že rozhodce, který vydal rozhodčí nález, jenž je exekučním titulem, k jeho vydání neměl pravomoc, a že rozhodčí doložka je neplatná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012).

Krajský soud napadeným rozhodnutím odvolací řízení o odvolání oprávněného proti usnesení prvoinstančního soudu, kterým byla zastavena exekuce proti 1. povinnému, zastavil (výrok I.), usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byla zastavena exekuce proti 2. povinné, potvrdil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce a na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi na náhradě nákladů exekuce 7 793 Kč. Krajský soud výrok I. odůvodnil tím, že 1. povinný zemřel. Jinak se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí doložky s tím, že rozhodčí nález, vydaný na základě takové rozhodčí doložky, nemůže být způsobilým exekučním titulem.

Oprávněná v dovolání (jež nesměřuje proti výroku I.) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedla, že dne 16. 10. 2014 podala návrh na změnu účastníka řízení. Soudní exekutor usnesením ze dne 18. prosince 2014, č. j. 103 Ex 08125/10-33, návrh zamítl. Oprávněná proti tomuto usnesení podala odvolání, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. července 2015, sp. zn. 13 Co 80/2015, řízení zastavil. Neztotožnil se s námitkou oprávněné, že o zastavení exekuce nemělo být rozhodnuto dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu na změnu účastníka řízení na straně oprávněné. Podle oprávněné je tento názor v rozporu s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 21. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008, a dále v usnesení ze dne 13. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015. Oprávněná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zavinila zastavení exekučního řízení. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, nepovažuje v dané věci za přiléhavý, neboť v tam projednávané věci byl návrh na nařízení exekuce podán v době, kdy již byla známá judikatura ohledně neplatnosti rozhodčích nálezů a zároveň ještě nebylo možné aplikovat novelu zákona o rozhodčím řízení - § 35. V dané věci podal právní předchůdce oprávněné návrh na nařízení exekuce 17. 3. 2010, o prvních známkách možné změny rozhodovací praxe soudu se mohl dozvědět až v souvislosti s publikací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tedy po 1. 8. 2010. Konečně oprávněná nesouhlasí ani s posouzením (ne)platnosti rozhodčí doložky. Protože byla přijata novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (zákon č. 19/2012 Sb.), dále též jen zákon č. 216/1994 Sb. , mělo se podle ní postupovat ve vykonávacím řízení okamžitě, t.j. od 1. 4. 2012. Exekuci pak bylo možné zastavit jen k návrhu účastníka exekučního řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. .

Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Postup soudního exekutora v této věci je i v současné době nutné posuzovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Nejvyšší soud již ve zmíněném usnesení ze dne 13. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015, uzavřel, že jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná podala až poté, co navrhla vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce. Stejný závěr je třeba přijmout v souzené věci, kdy soud prvního stupně (i soud odvolací) rozhodl o zastavení exekuce dříve, než rozhodnutí o návrhu podle § 107a o. s. ř. nabylo právní moci.

Pokud jde o rozhodčí nález, který je v souzené věci exekučním titulem, Nejvyšší soud odkazuje na již citované usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že účastníci sjednali rozhodčí doložku v obchodních podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne 25. 5. 2005, a že rozhodčí nález byl vydán dne 29. 7. 2009 - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 3. 2012, proto je i v současné době třeba věc posoudit podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Také tento závěr je třeba přijmout v souzené věci.

K otázce zavinění a náhrady nákladů exekuce přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014) názor, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odklánět ani v souzené věci, protože i v souzené věci byl rozhodčí nález od počátku nevykonatelný.

Protože právní názor odvolacího soudu ohledně zastavení exekuce před nabytím právní moci rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. není správný, Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. ledna 2016


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu