20 Cdo 5110/2008
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 5110/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného L. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, proti povinnému L. M. , zastoupenému Mgr. Irenou Drábkovou, advokátkou se sídlem v Prušánkách č. 461, pro výživné 10.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 3525/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2006, č. j. 26 Co 289/2006-27, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 27. 1. 2005, č. j. 15 Nc 3525/2004-10, jímž Okresní soud v Břeclavi nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 2. 5. 2002, č. j. 11 C 472/2001-35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 151/2002, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč (dlužné výživné za období od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2004) a pro náklady exekuce, které budou v průběhu exekuce stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše. Dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny a že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda došlo k zániku vyživovací povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím.

V dovolání povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. ). Uvedl, že již v odvolání upozornil na zánik své vyživovací povinnosti vůči oprávněnému, který ukončil studium na vysoké škole. Oprávněný si byl této skutečnosti vědom, proto podal dne 17. 7. 2003 návrh na stanovení výživného na zletilé dítě ve výši 3 000,- Kč měsíčně. Rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 4 C 1072/2003, jímž byla zamítnuta žaloba o zvýšení výživného z částky 2 000,- Kč měsíčně (stanovené naposledy rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 151/2002) na částku 3 000,- Kč měsíčně, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 14 Co 355/2004, a věc byla vrácena k dalšímu řízení, v němž o výživném dosud nebylo rozhodnuto. Okresní soud tedy exekuci nařídil na základě nesprávného exekučního titulu, resp. neexistuje žádný právní důvod pro vedení exekuce. Dále uvedl, že z důvodu narůstajících nákladů exekuce vymáhanou pohledávku a část nákladů exekuce zaplatil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (a takovým z obsahového hlediska je i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon č. 120/2001 Sb. /), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatel žádné argumenty ve prospěch tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a dovolací soud ani hodnocením námitek v dovolání uplatněných k takovému závěru nedospěl.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda právo není prekludováno (v případě výkonu rozhodnutí i zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1581/2007, konstatoval, že exekuční soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 310/2004). Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Podání takové žaloby však (stejně jako podání žaloby o zvýšení výživného) nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí či exekuce a není důvodem pro jejich zastavení; může však mít význam při rozhodování o odkladu provedení výkonu (exekuce).

Odvolací soud tedy v projednávané věci postupoval správně, jestliže se v řízení vedeném k vymožení povinnosti stanovené pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 5. 2002, č. j. 11 C 472/2001-35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 151/2002, nezabýval námitkou, že oprávněný ukončil studium na vysoké škole, a proto již povinný vůči němu žádnou vyživovací povinnost nemá.

Neobstojí ani námitka povinného, týkající se zahájeného a dosud neskončeného řízení o zvýšení výživného, neboť vyhovuje-li soud návrhu na změnu rozsudku podle § 163 odst. 1 o. s. ř., musí ve výroku rozsudku vyjádřit, že jde o změnu původního rozhodnutí, aby nedošlo k tomu, že by existovaly dva tituly pro výkon rozhodnutí. Je tedy vždy třeba ve výroku rozsudku vyjádřit, že povinnost stanovená původním rozhodnutím se mění nebo zrušuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 10. 1966 sp. zn. 6 Cz 29/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1967 pod č. 33).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při svém rozhodování v projednávané věci neodchýlil od ustálené soudní praxe a vyřešil namítané otázky v souladu s právem, podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu