20 Cdo 511/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 511/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Okresnímu soudu v Kladně, se sídlem na Náměstí E. Beneše 1997, o 417.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 9 C 21/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 9. 2004, č.j. 28 Co 273/2004-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 2. 4. 2004, č. j. 9 C 21/2003-70, jímž okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl. S odvolací námitkou žalobkyně, že mělo být aplikováno ustanovení § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), se odvolací soud vypořádal závěrem, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny nebyly, jelikož ze spisu nevyplývá, že by vyjádření žalované bylo podáno (k přepravě) po uplynutí prodloužené lhůty, tedy po 15. 12. 2003 (viz poslední odstavec druhé a první odstavec třetí strany rozsudku na č.l. 95 a 96). Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepostupoval správně, neprovedl-li všechny jí navržené důkazy, zejména výslech svědkyň Z. J. a advokátky Mgr. N., považoval odvolací soud za neopodstatněnou s odůvodněním, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož provedení těchto důkazů nebylo potřebné, jelikož všechny skutečnosti, jež jimi měly být prokázány, vyplývaly již z listin založených ve spisech exekučního soudu, kterými soud prvního stupně v tomto (nalézacím) řízení provedl dokazování, je správný. Jestliže své tvrzení, že při převzetí koní nejednala jako zástupkyně svého otce (oprávněného v exekučním řízení), nýbrž sama za sebe, žalobkyně odůvodňovala argumentem, že původní zástupkyně oprávněného Mgr. N. mu v exekučním řízení plnou moc nevypověděla, a jestliže soudu prvního stupně (dovolatelka) v tomto směru vytýkala nesprávnou aplikaci ustanovení § 24 ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. namísto správného užití § 28 odst. 3 o.s.ř. ve znění před touto novelizací, vypořádal se odvolací soud s touto námitkou závěrem, že i před novelizací občanského soudního řádu již ustálená judikatura netrvala na tom, aby před udělením plné moci novému zástupci bylo formálním způsobem ukončeno původní zastoupení v téže věci.

Pokud pak jde o právní posouzení věci samé, shledal odvolací soud správným závěr, že v předmětném nalézacím řízení nešlo o vztah z (podle žalobkyně konkludentně uzavřené) smlouvy o úschově podle § 747 občanského zákoníku, nýbrž že je věc nutno posoudit podle ustanovení § 327 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 326 odst. 1 téhož předpisu a ustanovením článku 23 bodu 5. písm. c/ Instrukce ministra spravedlnosti č. 1360/95-OOD (Řádu pro soudní vykonavatele), že tedy žalobkyně převzala při výkonu rozhodnutí koně pro oprávněného ( podle jeho dispozice ) a že náklady na péči o ně za období, než se stala jejich vlastníkem, může úspěšně uplatnit pouze v řízení o výkon rozhodnutí jako své náklady řízení proti povinnému, nikoli teprve v následujícím řízení nalézacím.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (za dosud neřešenou, a tedy po právní stránce zásadního významu považuje otázku, zda soud může přes výslovný návrh žalobce nevydat rozsudek pro uznání /§ 153a o.s.ř./ a věc rozhodnout po provedení dokazování při jednání rozsudkem podle § 152 o.s.ř., aniž se s návrhem na vydání rozsudku pro uznání vypořádal usnesením, proti němuž by bylo přípustné odvolání), žalobkyně namítá, že řízení trpí vadami, jež mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Soudu prvního stupně vytýká především, že nevydal rozsudek pro uznání, ač pro jeho vydání podle jejího názoru byly splněny podmínky, jelikož žalovaná (a na ní v tomto směru podle dovolatelky spočívá důkazní břemeno) neprokázala, že své vyjádření k žalobě podala včas, takže se měla uplatnit fikce podle § 114b odst. 5 o.s.ř., v důsledku čehož pak měl soud povinnost věc rozhodnout rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.). Dále pak dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl dokazování v jí navrženém rozsahu a že některými tvrzeními žaloby se ani nezabýval, a soudu odvolacímu, že rozsudek soudu prvního stupně, jenž tak vlastně byl nepřezkoumatelný, potvrdil, ač jej měl zrušit. Dovolatelka také namítá, že se soud nezabýval jejím argumentem, že při převzetí koní jednala vlastním jménem , jelikož v rozporu s § 28 odst. 3 o.s.ř. před novelou aplikoval ustanovení § 24 o.s.ř. ve znění po novelizaci, a dospěl tak k závěru, že právní zastoupení oprávněného v exekučním řízení (otce žalobkyně) Mgr. N. skončilo a že nadále pak oprávněného zastupovala žalobkyně, která pro něj také koně převzala. Konečně pak dovolatelka krajskému soudu vytýká, že nad rámec odvolacího řízení se v odůvodnění napadeného rozhodnutí v nepřiměřeném rozsahu zabýval tím, v čem žalovaná v exekučním řízení pochybila.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci /viz níže/ nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení je soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (především hmotného práva, avšak nejen jeho, ale, a to v případech, kdy se předmětu řízení týkají i procesněprávní předpisy, i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Judikaturou dovolacího soudu je vskutku dosud neřešená otázka, zda soud prvního stupně, dospěje-li přes výslovný návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání k závěru, že situace předvídaná ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. nenastala, a že tudíž rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. (tedy za použití fikce uznání) vydat nelze, musí o procesním návrhu žalobce rozhodnout. V tomto směru dosud zaujala názor pouze literatura, a to názor kladný, že tedy soud v takovém případě zamítavé usnesení, proti němuž je přípustné odvolání, vydat musí, a to i za stavu, kdy občanský soudní řád takovou situaci výslovně nepředvídá, jelikož jinak by nebylo zajištěno splnění povinnosti soudu rozhodnout spor podle uznání žalovaného, či podle fikce uznání (srov. vysvětlivku č. 10 k ustanovení § 153a v I. dílu komentáře k Občanskému soudnímu řádu, C.H. Beck, Praha 2003, 6. vydání, str. 581).

Soudní praxe je ovšem jednotná také v názoru, že má-li být založena přípustnost dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., musí mít řešení dosud nejudikované otázky zásadní právní význam nejen pro judikaturu obecně, ale také pro předmětnou věc (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999 pod poř. č. 94, jehož závěry jsou použitelné i pro výklad občanského soudního řádu ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Tento předpoklad však v daném řízení splněn není. Jestliže totiž odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovaná se k žalobě vyjádřila (podáním na čl. 39, datovaným dnem 4. 12. 2003) před uplynutím lhůty dodatečně prodloužené (čl. 36) do 15. 12. 2003, tedy včas (byť otiskem prezenčního razítka podatelny nalézacího soudu prvního stupně s datem 11. 12. 2003 není opatřeno samotné vyjádření, ale pouze průvodní dopis exekučního soudu, jenž je ovšem s vyjádřením žalované sešit), nemůže být takto vytvořený skutkový základ věci v dovolacím řízení nijak měněn (§ 243a odst. 1, 2, § 241a odst. 4 o.s.ř.). Neúplnost či nesprávnost takovýchto skutkových zjištění by mohla být úspěšně napadena jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř., jež jsou ovšem důvody k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilými. Z uvedeného plyne, že i když by obecně absence usnesení, jímž by soud žalobcův návrh na vydání rozsudku pro uznání zamítl, vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. být mohla, v daném konkrétním případě sice o vadu řízení jde, avšak nikoli takovou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož skutkový závěr, že vyjádření k žalobě bylo podáno včas, úspěšně napadnutelný není, z čehož pak dále plyne i správnost právního závěru, že situace předvídaná ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. nenastala, a že tudíž podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. splněny nebyly.

Pro úplnost ovšem budiž řečeno, že naopak nesprávný je názor dovolatelky, jestliže ta dovozuje, že (v daném případě, kdy soud vyjádření žalované považoval za včasné, takže rozsudek pro uznání nevydal, a kdy včasnost v odvolání i dovolání pouze zpochybňovala žalobkyně) důkazní břemeno stran prokázání včasnosti vyjádření k žalobě spočívá na žalované.

Namítá-li dovolatelka dále, že se odvolací soud dostatečně přesvědčivě nevypořádal s tím, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v rozsahu, který žalobkyně navrhla a že se některými tvrzeními žaloby ani nezabýval , pak ve skutečnosti kritizuje neúplnost, případně nesprávnost skutkových zjištění, tedy pochybení, která lze relevantně vytýkat jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř., jež jsou ovšem (viz výše) důvody k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilými. Jeden z těchto nezpůsobilých důvodů, a to důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje také tím, že vyjadřuje nesouhlas s potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, ač ten měl podle ní být jako nepřezkoumatelný zrušen (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004, pod poř. č. 212).

Nepřípadná je i dovolatelčina kritika závěru odvolacího soudu, že i před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. již ustálená judikatura netrvala na tom, aby před udělením plné moci novému zástupci bylo formálním způsobem ukončeno původní zastoupení v téže věci (viz závěr druhého odstavce třetí strany napadeného rozsudku na čl. 96). Literatura i soudní praxe před rokem 2001 totiž shodně dovodily, že zvolí-li si účastník dalšího zástupce aniž dříve udělenou plnou moc výslovně odvolá, a je-li zřejmé, že chce být v řízení nadále zastoupen novým zmocněncem, lze mít za to, že zastoupení podle dřívější plné moci skončilo konkludentně (srov. vysvětlivku č. 4 k ustanovení § 24 v komentáři k Občanskému soudnímu řádu /ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/1999 Sb./, C.H. Beck, Praha 1999, 4. vydání).

Pokud dovolatelka konečně namítá, že prodloužení lhůty je proti smyslu ustanovení § 114b o.s.ř. , je její námitka nepřípadná, jelikož občanský soudní řád ve druhé větě § 55 výslovně stanoví, že lhůtu, kterou určil (a tedy i lhůtu podle § 114b odst. 1 o.s.ř.), může předseda senátu též prodloužit.

Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalované prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádná z účastnic.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu