20 Cdo 5102/2008
Datum rozhodnutí: 26.11.2010
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 5102/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Santander Consumer Finance a.s. , (dříve CCB Finance, a.s.), se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem v Praze 7-Tróji, Trójká 69/112, proti povinnému J. Š. , zastoupenému opatrovníkem PhDr. I. M., právně Mgr. Kateřinou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, pro částku 124.687,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soud v Brně pod sp. zn. Nc 3905/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 7. 2008, č. j. 20 Co 54/2008-26, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 7. 2007, č. j. 96 Nc 3905/2007-5, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že námitka povinného, podle níž pravomocný rozsudek o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům měl být důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, neobstojí, jelikož v průběhu exekučního řízení byl povinný zastoupen soudem ustanoveným opatrovníkem, tedy zákonným zástupcem.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že řízení bylo ztíženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./. Předně namítá, že v době nařízení exekuce byl prokazatelně zbaven způsobilosti k právním úkonům, z čehož dovozuje, že nemohl být účastníkem řízení. Dále pak soudu vytýká, že již v době nalézacího řízení byl ve zdravotním stavu zpochybňujícím jeho způsobilost k právním úkonům, a to nejen po stránce procesní, ale i hmotněprávní. Od 19. 1. 2005, tedy v průběhu nalézacího řízení, byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně Brno Černovice pro maniodepresivní psychózu bipolární poruchu emocí, která se u něj začala projevovat již od roku 1979, odkdy se léčí, a v roce 1991 byl z důvodu své nemoci uznán plně invalidním. V psychiatrické léčebně je od 19. 1. 2005 trvale bez přerušení hospitalizován dosud. Domnívá se, že již v průběhu nalézacího řízení měl být soud činný a zajistit mu hmotněprávního opatrovníka, ať již z řad advokátů či příbuzných. Dále kritizuje postup nalézacího soudu prvního stupně, že ten si jednak dostatečně nezjišťoval místo jeho faktického pobytu (bezpochyby byl v psychiatrické léčebně) a jednak, že mohl důsledněji zjistit potřebné informace o jeho současném místě pobytu a aktuálním zdravotním stavu od příbuzných osob a poté se znovu pokusit doručit mu exekuční titul do vlastních rukou. Dovolatel je přesvědčen o tom, že mu v nalézacím řízení nebyla zajištěna dostatečná ochrana jeho zájmů a základních práv, jelikož ustanovený opatrovník nehájil do důsledku jeho zájmy tak, jak by takovou povinnost plnil zástupce smluvní. Výkon funkce opatrovníka byl v tomto řízení pouze formální, jelikož opatrovník nevyvinul procesní aktivitu, která by svědčila o tom, že se dostatečně obeznámil s věcí, jelikož žalobcův samotný prodej osobního automobilu ve výši 46.000,- Kč je víc než sporný, prodejní cena automobilu hraje významnou roli při vyčíslení výsledné dlužné částky a opatrovník neučinil žádný úkon či nenavrhl žádný důkaz, kterým by například tento prodej zpochybnil, a dokonce, byť navrhoval zamítnutí žaloby, nezpochybnil samotné soudní rozhodnutí odvoláním, kterýžto postup se jeví namístě zvláště tehdy, vychází-li soud pouze z důkazů předložených oprávněným. Konečně se povinný (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu) domnívá, že při ustanovení opatrovníka nutno přísně vážit, aby nedocházelo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného; opatrovník je osobou, která má hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, jehož zastupuje, což ovšem soudem ustanovený vyšší soudní úředník vzhledem ke svému pracovnímu zařazení, kdy se jedná o pracovníka soudu, který o věci rozhodoval, není schopen.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani samotný dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Povinný předně nesprávně směšuje (procesní) způsobilost povinného jako účastník před soudem samostatně jednat (§ 20 o. s. ř.), danou rozsahem, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, s jeho způsobilostí být účastníkem řízení, kterou má každý, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (§ 19 o. s. ř.), jíž fyzická osoba nabývá narozením a pozbývá smrtí (§ 7 občanského zákoníku). Kromě toho je ovšem námitka, že v době nařízení exekuce byl povinný zbaven způsobilosti k právním úkonům, nezpůsobilá založit přípustnost dovolání, jelikož usnesení o ustanovení opatrovníka podle § 192 o. s. ř. z 29. 6. 2007, č. j. 25 Nc 911/2006-44 (č. l. 9), sice ještě nebylo v právní moci, krajský soud však s odvoláním opatrovníka, podaným 26. 10. 2007 (č. l. 16), tedy v době, kdy usnesení podle § 192 o. s. ř. již (dnem 29. 6. 2007) pravomocné bylo, nakládal jako s (včasným) odvoláním, podaným za povinného jeho zákonným zástupcem, tedy doručil mu opis návrhu na nařízení exekuce, vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně a posléze i svého rozhodnutí jako soudu odvolacího, takže nebylo důvodu k podání podnětu k zahájení opatrovnického řízení podle § 192 o. s. ř. ani k ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. pro nebezpečí z prodlení, kteréžto postupy jinak přicházejí v úvahu při respektování zásady předepsané ustanovením § 22 o. s. ř., podle něhož fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 671 s).

K ostatním námitkám dovolací soud zdůrazňuje, že v mnoha svých rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo jinou vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že Námitkou, že v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže.V usnesení z 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, také explicitně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Námitka kolize zájmu soudem podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoveného opatrovníka (vyššího soudního úředníka) se zájmem povinného jako zastoupeného byla vznesena teprve v dovolacím řízení, tedy jako nepřípustné novum (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolatelův odkaz na usnesení sp. zn. 20 Co 242/2008, jímž měl týž krajský soud rozhodnout v obdobné věci opačně než ve věci souzené je nepřípadný, jelikož v citovaném rozhodnutí nešlo o doručování exekučního titulu opatrovníku povinného ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o (vadné) doručování veřejnou vyhláškou.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl.

O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu