20 Cdo 5031/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 112 obč. zák., § 100 obč. zák., § 18 odst. 2 předpisu č. 589/1992Sb.




20 Cdo 5031/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-město , se sídlem v Plzni, Americká 28-30, proti povinné J. V. , identifikační číslo osoby 128 46 996, zastoupené JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, pro 404.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 8301/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2009, č. j. 61 Co 198/2009 - 62, takto:

Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 15. 7. 2008, č. j. 73 Nc 8301/2007 - 17, zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce (nařízené jeho usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 73 Nc 8301/2007 - 4, podle vykonatelných výkazů nedoplatků OSSZ Plzeň-město č. 524/98 ze dne 15. 1. 1998 a č. 1099/98 ze dne 15. 4. 1998 a vykonatelných rozhodnutí OSSZ Plzeň-město č. 36/98/POK ze dne 10. 7. 1998 a č. 37/98/POK ze dne 10. 7. 1998 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 404.433,- Kč s příslušenstvím, pro náklady exekuce a náklady oprávněné určené v příkazu exekutora) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neztotožnil se s námitkou povinné, že exekuce je prováděna v širším rozsahu, než jaký stačí k uspokojení pohledávky oprávněné, když veškeré nemovitosti povinné jsou zajištěny zástavními právy pro jiné věřitele a soudními exekutory v jiných řízeních byl nařízen jejich prodej, a uzavřel, že v probíhajícím exekučním řízení tak za dané situace nelze konstatovat, že bude pohledávka oprávněné uspokojena zcela nebo zčásti .

K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 9. 2008, č. j. 61 Co 445/2008 - 37, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož se nezabýval povinnou vznesenou námitkou promlčení. S jeho závěrem ohledně námitky povinné týkající se rozsahu prováděné exekuce se ztotožnil.

Usnesením ze dne 30. 12. 2008, č. j. 73 Nc 8301/2007 - 41, okresní soud návrh povinné na částečné zastavení exekuce opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S námitkou povinné, že práva z předmětných výkazů nedoplatků a rozhodnutí jsou již promlčena, neboť ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. zatím postrádá účinnou právní úpravu, podle které promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu (toto zákonodárce upravil až zákonem č. 189/2006 Sb., který však nabývá účinnosti až dne 1. 1. 2009) a tedy, že až do doby účinnosti této novely běží promlčecí doba i po dobu řízení u soudu , se neztotožnil, neboť z dikce ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., účinného do 31. 12. 2008, nevyplývá, že by ve lhůtě 10-ti let od právní moci platebního výměru či výkazu nedoplatků musel být výkon rozhodnutí (exekuce) realizován. V této lhůtě musí být pouze uplatněno právo dlužné pojistné vymáhat , tzn. že řízení o výkon rozhodnutí musí být v této lhůtě zahájeno; v případě jiného výkladu tohoto ustanovení, podle něhož by v desetileté promlčecí lhůtě muselo být exekuční řízení nejen zahájeno, ale i skončeno, by došlo ke zvýhodňování povinného, jehož prioritní a pochopitelnou snahou by bylo docílit promlčení vymáhaného práva (protahováním řízení). Protože v daném případě byly exekuční tituly vykonatelné dnem 5. 5. 1998, dnem 21. 9. 1998 a dnem 13. 10. 1998 a oprávněná uplatnila své právo u soudu dne 3. 9. 2007, učinila tak ještě před uplynutím desetileté promlčecí lhůty a k promlčení práv z exekučních titulů tudíž nedošlo.

K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 2009, č. j. 61 Co 198/2009 - 62, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení vymáhaných pohledávek ztotožnil s doplněním, že ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, je třeba vykládat analogicky podle ustanovení §§ 100 až 114 obč. zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. a je proto třeba použít § 112, větu druhou obč. zák. Protože v dané věci se exekuční tituly staly vykonatelnými v roce 1998 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 3. 9. 2007, k promlčení práv nedošlo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním (včas doplněným zvoleným advokátem), neboť má zato, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčena, že soudy obou stupňů vyložily její námitku promlčení nesprávně. Opětovně namítá, že až do přijetí zákona č. 189/2006 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2009 (a na její případ tedy nedopadá), platilo, že promlčecí doba běžela i po dobu řízení u soudu. Tím bylo podle ní připuštěno , že do přijetí této novely promlčecí doba běžela, i když byl podán návrh na vymožení pravomocně přiznaného plnění u soudu, neboť jak jinak si vykládat smysl této novely . Je tudíž přesvědčena, že v roce 2008 tak došlo k promlčení nároků přiznaných exekučními tituly. Názor odvolacího soudu, že ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, je třeba vykládat analogicky podle § 100 až § 114 obč. zák. a že je potřeba užít ustanovení § 112, větu druhou obč. zák., je podle ní nesprávný, neboť pokud by tomu tak bylo, bylo by zcela nadbytečné včleňovat do § 18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb. právní větu , že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008, usnesení téhož soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, v nichž dospěl k závěru, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114 obč. zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty, a proto je také třeba vycházet z § 112, věty druhé, občanského zákoníku, jež je analogicky plně aplikovatelný i na posuzovaný případ).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu