20 Cdo 5002/2009
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




20 Cdo 5002/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného A. T. , proti povinným 1) P. V. a 2) Š. V. , za účasti JUDr. Hany Šajnerové , soudní exekutorky se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 22, a zástavní věřitelky Hypoteční banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, pro částku 3.395.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 Nc 2411/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 1. 7. 2009, č. j. 20 Co 240/2009-252, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze z 1. 7. 2009, č. j. 20 Co 240/2009-252, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku z 9. 3. 2009, č. j. 9 Nc 2411/2006-203, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění:


Usnesením z 9. 3. 2009, č. j. 9 Nc 2411/2006-203, okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 3.346.667,- Kč tak, že následující pohledávky budou uspokojeny v tomto pořadí a výši:
1. pohledávka nákladů exekučního řízení ve výši 594.264,- Kč k hotovému zaplacení,
2. pohledávka zástavní věřitelky Hypoteční banky, a.s. ve výši 2.601.920,26 Kč k hotovému zaplacení,
3. pohledávka oprávněného ve výši 150.482,74 Kč k hotovému zaplacení.

Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že z rozdělované podstaty ve shora uvedené výši budou pohledávky uspokojeny ve výši
1) v první skupině pohledávka soudní exekutorky na nákladech exekuce vůči 2. povinné ve výši 590.667,- Kč,
2) ve druhé skupině, prvním pořadí částečně pohledávka přihlášené zástavní věřitelky Hypoteční banky, a.s., včetně příslušenství v celkové výši 2.561.914,- Kč, z čehož na příslušenství připadá 44.909,- Kč,
3) ve třetí skupině, druhém pořadí, částečně pohledávka oprávněného vůči 2. povinné v celkové výši 194.552,- Kč, z čehož na pohledávku z titulu náhrady nákladů připadá částka 24.610,75 Kč.
S odvolací námitkou oprávněného, že jeho pohledávka měla být zařazena do stejné skupiny jako pohledávka soudní exekutorky na náhradě nákladů exekuce, se krajský soud vypořádal závěrem, že pořadí skupin je dáno zákonem , v daném případě ustanovením § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném po novelizaci provedené od 1. 1. 2008 zákonem č. 347/2007 Sb., podle něhož se náklady exekuce uspokojují jako pohledávky nákladů řízení ve skupině uvedené v § 337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v aplikaci ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, a vyjadřuje přesvědčení, že v exekuci nařízené 24. 7. 2006 neměla být pohledávka soudní exekutorky zařazena do první skupiny, nýbrž podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. do skupiny třetí a uspokojena s jeho pohledávkou poměrně. Pochybení soudu spatřuje také v tom, že exekutorce byly přiznány veškeré náklady exekučního řízení, ačkoli to ještě dále probíhá a prodej nemovitosti byl pouze jedním z několika způsobů jejího provádění. Podle jeho názoru je nepřijatelné, aby exekutorce byla přiznána náhrada veškerých nákladů exekučního řízení již na základě exekuce prodejem nemovitosti, když exekuční řízení dále trvá a exekuce bude k vymožení jeho pohledávky prováděna ještě dalšími způsoby. Vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak spatřuje v okolnosti, že mu nebyl doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, nemohl tak nabýt právní moci a soud z něj nemohl při rozhodování o náhradě nákladů exekuce vycházet.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř., je důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora má být uspokojena ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2008 v první skupině podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dále posouzení, zda řízení bylo skutečně stiženo namítnutou vadou.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu je v souzené věci.

K uvedené otázce Nejvyšší soud i Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 nebo nález téhož soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) uzavřely, že exekuční řízení realizované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. (před 1. 1. 2008) je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2006. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů odchýlit.

Jak tedy plyne z uvedeného, právní závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba aplikovat ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu již ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je nesprávný. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval námitkou proti výši nákladů exekuce (ta ovšem byla vyčíslena usnesením soudní exekutorky z 22. 5. 2008, č. j. 087 Ex 490/06/N1, na č.l. 106, pravomocným dne 7. 6. 2008, z čehož plyne, že toto usnesení, opatřené poučením o možnosti podání námitek do osmi dnů, bylo oprávněnému /jeho zástupci/ doručeno /v opačném případě by pak oprávněnému lhůta k podání námitek ještě nezačala běžet/) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu