20 Cdo 4978/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 99/1963Sb.



20 Cdo 4978/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československá obchodní banka, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3330/220a, proti povinnému M. S. , zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II č. 1718/8, pro 50 000 Kč a 89 278,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Mgr. Zuzany Sobíškové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6, pod sp. zn. 180 EX 14146/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2016, č. j. 17 Co 147/2016-56, takto:

Dovolání povinného se odmítá .

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud k odvolání oprávněné změnil usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 180 EX 14146/14-50, jímž soudní exekutorka JUDr. Zuzana Sobíšková zastavila exekuci na majetek povinného proto, že oprávněná navrhla zastavení exekuce. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 11. 2. 2016 došlo exekutorce e-mailové podání, v němž bylo uvedeno: Vzhledem k vydání usnesení č. j. 35 Co 17/2016-21 ze dne 28. 1. 2016 (zasíláme v příloze), navrhujeme zastavení exekučního řízení proti povinnému S. M. Exekuční návrh byl podán dne 28. 11. 2014 . Odesílatelkou e-mailu byla B. V., aniž bylo upřesněno, jakou funkci zastává, resp. na základě čeho podání jménem oprávněného činí. Zaručený elektronický podpis se v e-mailové zprávě nenacházel a žádné podání shodného obsahu exekutorce následně nedošlo. Takové podání nemohlo podle odvolacího soudu vyvolat účinky, protože nebylo podepsáno, když podle § 42 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) podání v elektronické podobě nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem má procesní účinky jen pokud bylo, aniž by soud (exekutor) byl povinen k tomu vyzývat, doplněno do tří dnů předložením písemného podání shodného znění. To se však nestalo, takže k předmětnému e-mailovému podání nelze přihlížet a exekuce na jeho základě neměla být zastavena.

Dovolatel (povinný) má především za to, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces (porušil princip rovnosti zbraní ), jestliže jej neinformoval, že usnesení exekutorky o zastavení řízení bylo napadeno odvoláním oprávněné, a dovolatel tak přišel prostor k uvádění argumentů ve prospěch zastavení exekuce. K tomu je třeba uvést, že o tom, zda exekuce má být zastavena na návrh oprávněné, soud (exekutor) rozhoduje bez jednání (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, dále je ex. řádu , § 253 odst. 2, § 269 odst. 2 o. s. ř.). S dovolatelem se lze ztotožnit, že i v případě, kdy soud rozhoduje bez jednání ohledně procesní záležitosti, má v obecné rovině povinnost součinnosti se stranami řízení (§ 6 o. s. ř.) tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné (nebo jsou pochybné), byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Z ustanovení § 6 o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury dovolacího soudu ovšem vyplývá, že povinnost soudu k součinnosti není naprosto samoúčelná. Procesní ustanovení soudu neukládají povinnost informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, ale pouze o takovém, jenž vyžaduje doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze strany účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014). Jestliže soud posuzuje právní otázku (včetně otázky procesního práva o tom, zda podání obsahující návrh na zastavení exekuce je účinné) výhradně na základě obsahu spisu, který poskytuje kompletní a ucelený přehled o této otázce, nemusí vyzývat účastníky k tomu, aby doplnili své skutková tvrzení a případně důkazní návrhy. Není ani povinen svůj právní názor účastníkům avizovat ještě předtím, než rozhodne, protože takový postup by vedl jen k oddálení rozhodnutí, aniž by případná reakce účastníků mohla způsobit jiné rozhodnutí (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009). Právě uvedené není v rozporu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, na které dovolatel odkazuje. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud pokládal nedostatek komunikace odvolacího sodu s povinným za procesní vadu proto, že povinný neměl možnost uvést a prokázat skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné posoudit jinak skutkovou otázku, zda Austrálie již v minulosti učinila nějaký reciproční akt (uznala rozhodnutí některého z českých soudů), a zda na základě tzv. materiální vzájemnosti je možné v České republice nařídit exekuci rozhodnutí australského soudu. O takový ani obdobný případ se však v daném případě nejedná, posouzení e-mailového podání ze dne 11. 2. 2016 bylo možné beze zbytku provést na základě obsahu spisu. Fakt, že součinnostní aktivita soudu ve vztahu k účastníkům je na místě tehdy, když lze očekávat, že účastníci uvedou další skutečnosti a důkazní prostředky, které mohou mít vliv na rozhodnutí soudu, plyne i z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/2015).

Dovolatel dále namítal, že soud měl e-mailové podání B. V. ze dne 11. 2. 2016 posoudit nejen podle předpisů procesního práva, ale i s přihlédnutím k ustanovení § 166 a § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když právnickou osobu vůči třetím osobám zavazuje i právní jednání, které za ni učiní její zaměstnanec, a to i v případě, že takovým právním jednáním překročí své zmocnění nebo jedná protiprávně. Dovolatelkou nastolenou otázkou kolize mezi právem hmotným a právem procesním (§ 42 o. s. ř.) se již Nejvyšší soud zabýval a uzavřel, že právní úprava jednání za právnickou osobu v řízení před soudem je samostatně (a autonomně na hmotném právu) obsažena v občanském soudním řádu. Hmotněprávní úpravu jednání jménem (v zastoupení) právnické osoby, obsaženou v občanském zákoníku nelze použít při posuzování oprávnění jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008). Jestliže tedy odvolací soud využil při posouzení účinků e-mailového podání B. V., jež neobsahovalo zaručený elektronický podpis, výhradně ustanovení § 42 o. s. ř. a nezabýval se tím, zda obdobný e-mail by mohl způsobit účinky podle hmotného práva, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vychází z předpokladu, že při řešení procesněprávních otázek soud aplikuje normy procesního práva, nevyplývá-li z nich výslovně, že je na místě použít při výkladu předpisy práva hmotného (tak je tomu například při posouzení způsobilosti být účastníkem řízení a způsobilosti jednat před soudem, viz § 19, § 20 o. s. ř., nikoliv však v nyní projednávaném případě). Při posouzení účinků nepodepsaného elektronického podání podle § 42 o. s. ř. nehraje roli, zda se jedná o návrh ve věci samé nebo o jiné procesní podání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání povinného do věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost, protože je ohledně dovolatelem položených právních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu