20 Cdo 4978/2007
Datum rozhodnutí: 15.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 4978/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. z. p., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. J., zastoupenému advokátkou, pro částku 8.271,- Kč, prodejem movitých věcí povinného, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 23 E 1198/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. června 2007, č. j. 40 Co 158/2007-39, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:

Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 23 E 1198/2006-7, tak, že návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle platebního výměru oprávněné ze dne 15. listopadu 2005, č. j. FVZ/PV/ORG/96486/2002, k vydobytí pohledávky ve výši 8.271,- Kč, zamítl, účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že platební výměr, na jehož podkladě oprávněná navrhovala nařízení výkonu rozhodnutí, nebyl povinnému řádně doručen, proto ani nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným. Na adrese, na kterou byl platební výměr doručován, se povinný nezdržoval a proto nemohly nastat ani účinky náhradního doručení písemnosti.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná včas dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání odůvodnila poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po obšírné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatelka namítla, že odvolací soud pochybil, pokud se ve fázi rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí zabýval otázkou formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu, když tyto otázky mohou být podle názoru dovolatelky hodnoceny pouze v nalézacím řízení. Pokud by bylo v nalézacím řízení skutečně zjištěno, že exekuční titul není dosud vykonatelným, tato okolnost může být hodnocena v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud dále pochybil i v samotném závěru o vykonatelnosti exekučního titulu, na jehož podkladě oprávněná nařízení výkonu rozhodnutí navrhovala. Zákon č. 592/1992 Sb., sice v ustanovení § 26d odst. 3 požaduje, aby se adresát při doručování zásilky na adrese, kde je mu doručováno, skutečně zdržoval, ale zároveň v § 24 upravuje povinnost osob samostatně výdělečně činných (povinného) oznámit zdravotní pojišťovně (oprávněné) své obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, a do osmi dnů také každou změnu v těchto údajích. Tuto svou zákonnou povinnost povinný nesplnil (jak plyne i z jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Povinností oprávněné nicméně není zjišťovat údaje o pojištěncích (povinném) z jiných zdrojů, než jsou její vlastní, proto je v posuzovaném případě nutno považovat exekuční titul za řádně doručený, a tedy i za pravomocný a vykonatelný. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Povinný se k dovolání oprávněné nevyjádřil.

Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí /§ 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř./. Nejvyšší soud je ale neshledal důvodným.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Jelikož uvedené vady v dovolání namítány nejsou /dovolatelka ohlašuje pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a nevyplývají ani z obsahu spisu, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového titulu (platebního výměru oprávněné).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K námitce dovolatelky, že se odvolací soud ve fázi nařizování výkonu rozhodnutí nesprávně zabýval otázkou vykonatelnosti podkladového titulu, Nejvyšší soud připomíná následující.

Podle § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Výkon rozhodnutí nařídí soud tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky vymezené v ustanovení § 261 a násl. o. s. ř. (jinak návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne). Z ustanovení § 261 a násl. o. s. ř. potom jasně vyplývá, že při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá, zda k výkonu navržený titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.).

Posouzení potřebných formálních náležitostí exekučního titulu, a to především, zda byl titul vydán oprávněným orgánem a zda je vykonatelný, je povinností soudu. Soud přitom vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí, opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), popřípadě z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o. s. ř.), má-li ovšem pochybnosti, potom provede potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění o tom, zda např. rozsudek byl řádně doručen). Srov. rozhodnutí č. 27/1984 Sbírky rozhodnutí a stanovisek. V tomto směru tedy nelze přisvědčit opačnému názoru dovolatelky.

Závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí je závěrem právním. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V posuzované věci odvolací soud zjistil, že titulem pro výkon rozhodnutí je platební výměr oprávněné ze dne 15. listopadu 2005, č. j. FVZ/PV/ORG/96486/2002, který byl povinnému doručován poštou. Jelikož nebyl adresát zastižen, byla zásilka dne 18. listopadu 2005 uložena na poště. Po uplynutí lhůty pro uložení byla zásilka s platebním výměrem vrácena oprávněné jako nevyžádaná. Podle ustanovení § 26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů (dále převážně jen zákon č. 592/1992 Sb.), jímž se doručování zásilky v posuzované věci řídilo, mohly nastat podmínky pro náhradní doručení uložením pouze za předpokladu, že se povinný v místě doručení skutečně zdržoval. Na základě provedených šetření a jejich zhodnocení (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že tento předpoklad nebyl v posuzovaném případě naplněn, neboť povinný se v rozhodné době nezdržoval na adrese (z předložené kupní smlouvy ze dne 9. září 2003 o prodeji nemovitosti na adrese a prohlášení kupujícího z této smlouvy, vyplynulo, že se povinný na této adrese nezdržoval již rok před uzavřením kupní smlouvy, tj. již od roku 2002). Okolnost, že povinný nesplnil svou povinnost vůči oprávněné a neoznámil jí v zákonem stanovené lhůtě změnu ve svých osobních údajích, je z hlediska posouzení řádné aplikace ustanovení § 26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., irelevantní (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1046/2003). Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyložil ustanovení § 26d odst. 3 výše označeného zákona správně a v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací důvod uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není.

Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty přednesenými v dovolání zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání oprávněné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšné dovolatelky, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2008



JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu