20 Cdo 4958/2008
Datum rozhodnutí: 18.10.2010
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.




20 Cdo 4958/2008


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci nezletilých oprávněných a) E. A. a b) M. A. , zastoupených matkou Y. V. A., zastoupené Mgr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, proti povinnému R. D. A. , zastoupenému JUDr. Dankou Andraškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 5, pro výživné, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6418/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 6. 2008, č. j. 30 Co 256/2008-52, takto:

I. Usnesení Okresního soudu Praha-západ z 2. 7. 2007, č. j. 13 Nc 6418/2007-12, pokud jím byla nařízena exekuce k vymožení výživného pro nezletilé oprávněné za dobu od 11. 5. 2007 nadále, a usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 6. 2008, č. j. 30 Co 256/2008-52, pokud jím bylo usnesení okresního soudu v této části potvrzeno, se v tomto rozsahu zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak, tj. pokud bylo usnesením krajského soudu usnesení okresního soudu v části, v níž byla exekuce nařízena k vymožení výživného za dobu od 1. 3. 2007 do 10. 5. 2007, se dovolání zamítá .

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 7. 2007, č. j. 13 Nc 6418/2007-12, jímž okresní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku z 12. 3. 2007, č. j. 11 Nc 111/2006-209 (jímž byla podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona o rodině upravena výchova a výživa nezletilých oprávněných), na majetek povinného exekuci k vymožení dlužného výživného za dobu od 1. 3. 2007 do 30. 6. téhož roku v částce 160.000,- Kč u každé z nezletilých oprávněných a běžného výživného za dobu od 1. 7. 2007 nadále částkami 40.000,- Kč měsíčně u každé z nezletilých oprávněných. S odvolací námitkou povinného, že matka nezletilých oprávněných si již v době podání návrhu na nařízení exekuce (21. 6. 2007) musela být vědoma skutečností, že exekuční titul je neúčinný, jelikož dnem 11. 5. 2007 nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo manželství rodičů nezletilých oprávněných rozvedeno, se krajský soud vypořádal závěrem, že zánik účinnosti rozhodnutí podle § 50 zákona o rodině je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., i když částečná neúčinnost titulu nastala již před nařízením exekuce, nejedná se tedy o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu; o návrhu na zastavení exekuce rozhoduje soud prvního stupně.

V dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozuje z posouzení věci odlišného od konstantní judikatury, povinný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že neúčinnost exekučního titulu není skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce, nýbrž pouze pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. považuje rozpor mezi exekučním titulem a návrhem, který vidí jednak v tom, že oprávněné v exekučním řízení uplatňovaly právo, které po datu 11. 5. 2007 neexistovalo, a jednak v tom, že podle exekučního titulu byly oprávněnými nezletilé, zatímco podle návrhu se za oprávněnou zřejmě považuje matka nezletilých jako jejich zákonná zástupkyně, když návrh na nařízení exekuce podepsala ona, takže návrh na nařízení exekuce nebyl podepsán osobou, jíž svědčí exekuční titul, ale osobou jinou.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou, je zčásti (viz níže) důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu především závěr odvolacího soudu, že i když částečná neúčinnost titulu nastala již před nařízením exekuce, nejedná se o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o takový případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Závěr, že dřívější úprava práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti podle § 50, 86 zákona o rodině pozbývá účinnosti právní mocí rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů, přijal Nejvyšší soud již v rozhodnutí z 30. 11. 1967, sp. zn. 5 Cz 146/67, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod poř. č. 31/68.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále opakovaně dovodil, že je-li neúčinnost titulu zjevná již v řízení o nařízení exekuce, nelze k ní nepřihlédnout jen proto, že prostor k jejímu posouzení se zpravidla přesouvá do stadia řízení o zastavení výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1331/2006, z 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1007/2003, z 21. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2647/2003, z 26. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1129/2004, případně z 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5478/2007). V takových případech se uplatní zásada, že nařízení exekuce, která by musela být ihned poté zastavena, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2004 pod č. 44, nebo usnesení z 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005). Titul, který zjevně není v době rozhodování o návrhu na nařízení exekuce účinný, nemůže být obecně způsobilým titulem, na jehož podkladě by mohla být nařízena a prováděna exekuce, a návrh je proto třeba zamítnout. Stal-li se exekuční titul neúčinným po vydání usnesení o nařízení exekuce do rozhodnutí o odvolání proti němu, odvolací soud toto usnesení změní tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne (viz též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck 2009, 2159 s).

V souzené věci povinný své odvolání odůvodnil tvrzením (č. l. 23), že jeho manželství s matkou nezletilých oprávněných bylo rozvedeno rozsudkem smírčího soudu z 2. 3. 2007, který nabyl právní moci na základě usnesení Tverského obvodního soudu v Moskvě ze dne 11. května 2007, jímž bylo zamítnuto odvolání povinného do rozsudku o rozvodu manželství ze dne 2. března 2007 ; povinný tedy přípustně uplatnil novou, v řízení před soudem prvního stupně nepřednesenou skutečnost (k zásadě úplné apelace v exekučním řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod poř. č. 166). Toto tvrzení doložil rozhodnutími obou soudů, jež jsou s ověřenými překlady založena ve spise. Za tohoto stavu se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda rozvodový rozsudek skutečně je alespoň k datu vydání rozhodnutí o odvolání v právní moci (v případě pochybností předložená rozhodnutí nejsou opatřena doložkou právní moci byl namístě postup podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř.).

Právní závěr odvolacího soudu (že k neúčinnosti exekučního titulu v řízení o nařízení exekuce soud nepřihlíží), tudíž správný není, takže dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnil povinný důvodně; Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve shora uvedeném rozsahu zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (po přednesení nových skutečností v odvolacím řízení) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve stejném rozsahu zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Poněvadž povinný navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu, bylo dovolání ve zbývající části podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2010

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu