20 Cdo 4885/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 36 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb., § 10 předpisu č. 168/1999Sb.



20 Cdo 4885/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8 - Karlín, Pobřežní č. 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 27, proti povinnému P. D. , zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí 28. října č. 9, pro 295 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 80 EXE 1847/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. května 2015, č. j. 80 EXE 1847/2014-29 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
K návrhu oprávněné Městský soud v Brně dne 28. 3. 2014, č. j. 80 EXE 1847/2014-15, pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Jindru, Exekutorský úřad Semily, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 9 T 25/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2012, č. j. 5 To 238/2011-327, jímž byla povinnému mimo jiné vůči poškozené V. D., (dále též jen poškozená ), uložena povinnost k zaplacení bolestného ve výši 292 800 Kč, úhrady regulačních poplatků ve výši 2 880 Kč a úhrada rehabilitace ve výši 200 Kč. Povinnost k zaplacení těchto částek byla povinnému uložena jako pachateli přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1,2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se jako řidič nákladního automobilu Avia 31, dopustil dne 14. 9. 2010, když na přechodu pro chodce srazil i poškozenou. Svoji aktivní legitimaci k podání exekučního návrhu oprávněná odůvodnila tím, že poškozené vyplatila pojistné plnění ve výši přiznané exekučním titulem, a proto na ni jako na pojistitele podle ustanovení § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, přešlo právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti s pojistnou událostí.

Podáním ze dne 13. 6. 2014 povinný navrhl zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., exekučního řádu. Má za to, že vymáhaná pohledávka zanikla tím, že oprávněná zaplatila částku 295 880 Kč poškozené. K platbě došlo proto, že povinný byl u oprávněné pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Za takových okolností může oprávněná ve zvláštním nalézacím řízení vůči povinnému uplatnit maximálně právo na regresní plnění, je-li dán některý z předpokladů stanovených v § 10 zákona č. 168/1999 Sb., avšak nepřechází na ni právo požadovat po pojištěném (povinném) plnění, které vyplatila poškozené na základě předmětného exekučního titulu. Ustanovení § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, se na daný případ nepoužije, protože ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je vůči němu v poměru speciality.

Usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 80 EXE 1847/2014-29, Městský soud v Brně návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Uzavřel, že oprávněná tvrdila a doložila, že v rámci likvidace pojistné události z titulu pojištění povinného vyplatila poškozené po vydání exekučního titulu dne 11. 10. 2011 částku 105 673 Kč a dne 9. 12. 2011 částku 190 207 Kč, tedy celkem 295 880 Kč. Ve smyslu § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tak na ni přešlo právo na plnění vůči povinnému vyplývající z exekučního titulu a je tedy aktivně legitimována podle § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, který umožňuje, aby exekuce byla vedena ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí veden jako oprávněný.

K odvolání povinného (jež bylo opřeno o argumenty, které byly uvedeny v návrhu na zastavení exekuce) usnesením ze dne 6. 6. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48, Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně. Dodal, že k přechodu pohledávky z poškozené na oprávněnou došlo přímo ze zákona (§ 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě) a v takovém případě má oprávněná pouze prokázat, že nastala zákonem předpokládaná skutečnost mající za následek přechod práva. Touto skutečností je výplata pojistného plnění. Listina, kterou je taková okolnost prokazována, nemusí být vydána ani ověřena státním orgánem nebo notářem (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79).

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. V něm mimo jiné uvedl, že podle ustanovení § 33 zákona č. 97/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nemohlo dojít k přechodu práva na náhradu škody z poškozeného na pojistitele (na oprávněnou), pokud osobou, vůči níž je nárok uplatňován, je subjekt, který je nejen škůdcem, ale i osobou, která se u oprávněné nechala pojistit. Za takových okolností totiž oprávněná plnila poškozené z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, podle níž je pojištěným povinný. Exekuce oprávněné vůči povinnému tedy nemůže být vedena na základě předmětného exekučního titulu, ale případně jen na podkladu (dosud neexistujícího) zvláštního nalézacího rozhodnutí, v jehož rámci by oprávněná vůči povinnému získala právo na zaplacení regresu podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen o. s. ř. ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. prosince 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále též jen ex. řádu ), proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.

Oprávněná by byla v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 ex. řádu aktivně legitimována k vedení exekuce jen v případě, že by byl správný právní názor odvolacího soudu, že právo poškozené na náhradu škody vůči povinnému z předmětného exekučního titulu přešlo ze zákona (podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 o pojistné smlouvě, ve znění do 31. 12. 2013) na oprávněnou, a to v okamžiku, kdy oprávněná poskytla poškozené plnění, jež bylo povinnému uloženo exekučním titulem. Popsaný právní závěr odvolacího soudu však není správný. Již v usnesení ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že postižní právo pojistitele podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního nároku pojistitele stanoví pouze § 10 tohoto zákona a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody (např. § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Použití ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu má význam pouze pro určení pojištěného, tedy toho, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.

Z odcitovaného rozhodnutí mimo jiné plyne, že při vypořádání plnění poskytnutého pojišťovnou poškozené se mezi pojišťovnou (zde oprávněnou) jako pojistitelem a povinným jako pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, využije výlučně ustanovení § 10 tohoto zákona a nikoliv ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004, o pojistné smlouvě, ve znění do 31. 12. 2013. Jestliže odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ztotožnil právo poškozené na náhradu škody, kterou jí způsobil povinný a která mu byla uložena ke splnění v předmětném exekučním titulu, s případným (a od práva poškozené na náhradu škody odlišným) právem oprávněné jako pojistitele na regres vůči povinnému jako pojištěnému podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a na základě tohoto ztotožnění s odkazem na ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. uzavřel, oprávněná je aktivně legitimována k vedení exekuce, nemůže jeho právní závěr obstát. Naopak platí, že právo poškozené na náhradu škody způsobené viníkem dopravní nehody (zde povinným) nelze ztotožnit s případným právem pojistitele, u něhož je viník pojištěn, na regres podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Právo na regres vůči škůdci při vyplacení pojistného plnění ze strany pojišťovny ani nemusí existovat, protože vznikne jen při splnění zvláštních podmínek předepsaných právě v ustanovení § 10 citovaného zákona.

Na pojistitele (oprávněnou) tedy nepřešlo právo poškozené na náhradu škody vůči pojištěnému viníku dopravní nehody ani poté, co na základě pojistného vztahu s pojištěným viníkem zaplatil poškozené plnění, které bylo pojištěnému viníkovi ve vztahu k poškozené uloženo exekučním titulem. Pojistitel proto podle § 36 odst. 3 ex. řádu není osobou aktivně legitimovanou k zahájení a k vedení exekuce na základě exekučního titulu ve prospěch poškozené vůči pojištěnému viníku.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 12. 2016


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu