20 Cdo 488/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 263 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 264 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 488/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného J., stavebního bytového družstva, zastoupeného advokátkou, proti povinnému P. L., zastoupenému advokátkou, pro vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4711/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2004, č.j. 12 Co 520/2003-24, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 7. 2003, č.j. 8 Nc 4711/2003-16, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Krajský soud dospěl k závěru, že zaplacením nájemného povinnost vymáhaná exekucí nezanikla, neboť exekuční titul neukládá povinnému zaplatit nájemné, nýbrž vyklidit byt. Věcnou správnost exekučního titulu soud v rámci exekučního řízení není oprávněn posuzovat. Nepřítomnost povinného (ostatně omluvená) na jednání dne 2. 7. 2003 nemá na správnost usnesení soudu prvního stupně vliv, neboť u tohoto jednání nebylo prováděno dokazování; rozhodnutí spočívá jen na právním posouzení návrhu povinného, a ke krácení jeho procesních práv proto nedošlo.

V podaném dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, neboť nebyl přítomen jednání před soudem prvního stupně; v důsledku toho soud o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Při podpisu smíru ze dne 31. 7. 2002 jednal v omylu, neboť se k vyklizení bytu zavázat nemínil; omyl způsobuje neplatnost smíru, ke které měl soud přihlédnout. Je také přesvědčen, že exekuce je vedena v rozsahu podstatně širším, než stačí k uspokojení oprávněného (§ 268 odst. 4 o.s.ř.) a že soud nevzal v úvahu možnost jiných prostředků výkonu . Povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Uvedl také, že rozhodnutí ukládající vyklizení nelze provést jinak než vyklizením, a proto není zřejmé, co měl povinný námitkou nepřiměřenosti exekuce na mysli. Námitku omylu při podepisování soudního smíru měl povinný uplatnit v nalézacím řízení.

Dovolání není přípustné.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel, jenž přípustnost dovolání vyvozuje z pouhého odkazu na ustanovení § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř., však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky vyžadované tímto ustanovením jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; a hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění podmínek dospět nelze. To, co k přezkumu nabízí, tedy zda v exekučním řízení soud přihlíží k věcné správnosti exekučního titulu, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť věcnou správností podkladového rozhodnutí se soud v exekučním řízení zabývat nemůže a je obsahem takového rozhodnutí vázán (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62).

Správný je i závěr odvolacího soudu, že zaplacením nájemného povinnost vymáhaná exekucí nezanikla, neboť exekuční titul povinnému neukládá zaplacení nájemného, nýbrž vyklizení bytu. Podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., lze exekuci zastavit pouze tehdy, zanikla-li splněním povinnost uložená exekučním titulem, nikoli jiná povinnost, jejíž neplnění bylo důvodem vydání titulu (neplacení nájemného v případě vyklizení). Tento závěr vyplývá z výslovné dikce citovaných ustanovení, a proto jej nelze shledat zásadně významným po právní stránce.

Námitka, že exekuce je vedena v rozsahu širším, než který stačí k uspokojení oprávněného (míněno zřejmě ve vztahu k nákladům oprávněného a nákladům exekuce podle § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.), byla uplatněna až v dovolání. Jelikož v předchozích stádiích řízení dovolatel tuto námitku nevznesl, nemůže být právní posouzení odvolacím soudem v tomto směru nesprávné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 21, ročník 1998 pod č. 152).

Poukazuje-li konečně dovolatel, že ve věci bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti (ostatně omluvené) a nebyla mu tak dána možnost se k věci vyjádřit, uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který jak již bylo uvedeno způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. být nemůže.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech oprávněného v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu