20 Cdo 484/2005
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 107 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 13 odst. 1 písm. g) předpisu č. 308/1991Sb., § 28 odst. 3 písm. g) předpisu č. 3/2002Sb.




20 Cdo 484/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a/ M. k. u s. V., a b/ K. k. V. s. N. H. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze (Územní pracoviště Praha se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 544/92, o dovolání žalovaného a S. P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze 30.9.2004, č.j. 13 Co 373/2004-334, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl tak, že na místo dosavadních žalobců P. p. b. M. d., a K. M. k. u s. V. nastupuje do řízení žalobkyně uvedená v záhlaví sub a/ a na místo žalobce K. k. V. s. žalobkyně sub. b/. Odvolací soud přisvědčil zjištěním, že kompetentním rozhodnutím pražského arcibiskupa s účinností ku dni 1.5.2001 původní žalobci zanikli sloučením se subjekty, jež se staly jejich právními nástupci, a tato skutečnost je způsobilým podkladem pro založení procesních důsledků, jež předjímá ustanovení § 107 odst. 1, 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení oponují žalovaný a dřívější vedlejší účastník (S. P. h.) obsahově shodnými dovoláními, jimiž otevírají především obecnou otázku, zda subjekty vzniklé uvnitř Církve římskokatolické na základě vnitřních předpisů mohou být pokládány (případně za jakých podmínek) za právnické osoby podle tuzemského hmotného práva, a odpovídajíce na ni uzavírají, že jak žalobci původní, tak ti, kteří jimi mají být napříště, plnohodnotnými právnickými osobami nejsou.

Ti, kteří podle usnesení obou soudů nastupují do řízení jako žalobci (sub. a/ a b/), se k dovolání vyjádřili podáním, v němž se ztotožnili se závěry napadeného usnesení, a odkázali též na právní závěry, jež formuloval Ústavní soud v nálezu uveřejněném pod č. 4/2003 Sb.

Dovolání je podle § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustné, není však důvodné.

Podle § 107 odst. 1, 3 o.s.ř. platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Jestliže ztratí způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Dovolatelé nenapadají skutkový závěr, že příslušný orgán církve vydal právní akt, způsobilý přivodit zánik původních žalobců ku dni 1.5.2001, že jeho obsahem je právě to určení osob jejich nástupců, jež podle rozhodnutí obou soudů mají nastoupit v řízení na jejich místo, a nenapadají ani to, že všechny tyto subjekty byly v uvedený okamžik evidovány v evidenci Ministerstva kultury podle § 19 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 308/1991 Sb.

Aniž by tedy dovolatelé explicite vyjádřili, v čem spočívá nesprávnost napadeného rozhodnutí, nelze z obsahu jejich dovolání vyloučit, že má být založena tím, že - podle jejich názoru - jak původní žalobci, tak ti, kteří napadeným usnesením byli deklarováni jako jejich procesní nástupci, nejsou (nebyli) subjekty práva, resp. nemají právní subjektivitu.

Pro takový případ jde vskutku o relevantní (a současně jedinou) námitku, neboť procesní postup soudů podle § 107 o.s.ř., o který v dané věci šlo, předpokládá, že jak dosavadní účastník, tak ten, kdo je určen jeho procesním nástupcem, jsou způsobilými účastníky řízení (§ 19 o.s.ř.). Lze tudíž vyjít z toho, že dovolatelé zpochybnili zákonnost tohoto procesního postupu, a jejich námitka je tím podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu je dovolací soud (s výjimkou kvalifikovaných vad řízení) vázán (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

Podle § 5 odst. 2 v rozhodné době účinného zákona č. 308/1991 Sb. (obdobně) platilo, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné instituce nezávisle na státních orgánech. Ustanovení § 13 odst. 1 písm. g/ tohoto zákona předjímalo existenci církevních útvarů, které mají právní subjektivitu , a ustanovení § 19 odst. 1 zakotvilo pro příslušný orgán (Ministerstvo kultury) povinnost vést evidenci všech právnických osob podle tohoto zákona, včetně těch, které odvozují svou právní subjektivitu od církví a náboženských společností, pokud nepodléhají jiné evidenci či registraci, a upraví její podmínky .

Ani dovolatelé tedy nemohli pochybovat, že - v době účinnosti citovaného zákona - platilo nejméně dvojí: za prvé, že právem byly připuštěny církevní subjekty nadané právní subjektivitou, jež mohly vzniknout i podle vnitřních předpisů konkrétní církve (srov. obdobné ustanovení § 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), a za druhé, že jejich evidence v zákonem stanoveném rejstříku měla účinek toliko deklaratorní.

Pro poměry po 7.1.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 3/2002 Sb., se ve vztahu k dříve vzniklým (a evidovaným subjektům) uplatnilo jeho ustanovení § 28 odst. 3, podle kterého církevní právnické osoby evidované ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona se považují za evidované podle tohoto zákona, a datum jejich evidence podle dosavadních právních předpisů se zachovává.

Vzhledem k tomu, že (jen) příkazem ministra kultury č. 32/01 byla ku dni 21.12.2001 tato evidence (též ve vztahu k dotčeným subjektům) zrušena, stojí za to zaznamenat, že tato okolnost na následné právní poměry existujících právnických osob mít vliv nemohla.

Nehledě na to, že nálezem ze dne 27.11.2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, uveřejněném pod č. 4/2003 Sb., jímž podal Ústavní soud tzv. ústavně konformní výklad zákona č. 3/2002 Sb., je tímto předpisem evidenční povaha zápisu v příslušném rejstříku (církevních právnických osob) zachována. Nejvyšší soud přijímá výklad, že ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 označeného zákona je možno interpretovat, při současném zrušení jeho § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5, v tom smyslu, že nepodmiňují právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko deklaratorní povahu a funkce informační a ochrany práv třetích osob.

Obecné úvahy dovolatelů o povaze a vzniku právnických osob církví tedy zjevně neobstojí, a to logicky platí o odtud dovozeném (konkrétním) názoru, že původní, jakož i nynější, žalobci nejsou právnickými osobami, případně že nejsou právnickými osobami plnohodnotnými .

Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se tudíž dovolatelům zákonnost v řízení zvoleného postupu podle § 107 odst. 1, 3 o.s.ř. zpochybnit nezdařilo, a tím se nezdařilo ani doložit, že dovoláním napadené usnesení je nesprávné. Bylo uvedeno, že splnění ostatních podmínek procesního nástupnictví dovolatelé nenapadli, a dovolací soud se jimi tudíž nemohl zabývat.

Proto je namístě usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř. hodnotit jako správné; tomu odpovídá výrok, jímž Nejvyšší soud dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Jelikož se tímto rozhodnutím řízení nekončí, o náhradě nákladů dovolacího řízení se jím nerozhoduje (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst.1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu