20 Cdo 4807/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2009
Dotčené předpisy: § 263 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 263 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 4807/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. D., zastoupeného advokátem, proti povinné E. Š., zastoupené advokátkou, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 E 17/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 21. 10. 2005, č.j. 35 Co 824/2005-21, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud usnesením ze dne 13. 6. 2005, č.j. 32 E 17/2003-8, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 1. 2002, č.j. 29 C 51/99-98, k vynucení povinnosti povinné sdělit na shromáždění delegátů SBD S. omluvu oprávněnému, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 30.000,- Kč (§ 351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen o. s. ř. /) a povinnou zavázal k náhradě nákladů řízení oprávněnému částkou 3.500,-Kč.

Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že náhradu vyčíslil částkou 2.500,-Kč (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Podle odvolacího soudu byly předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí splněny, přičemž není oprávněn zkoumat, zda povinnost uložená exekučním titulem byla již splněna, popřípadě jinak zanikla, či se stala nevymahatelnou.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda odvolací soud může již ve fázi řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí podle § 351 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavit, zjistí-li v rámci dokazování (v souladu s ust.§ 254 odst. 4 o. s. ř.), že důvody k tomu jsou dány. Dovolatelka se přitom z důvodu nemoci nemohla oprávněnému na prvním shromáždění SBD S. L., konaném po právní moci podkladového rozsudku, omluvit, a omluvit se v náhradní době ji nebylo uloženo. Podle dovolatelky měl v její věci odvolací soud uvedeným způsobem postupovat (při užití ust. § 220 o. s. ř.), a tím dosáhnout rychlé a účinné ochrany práv (§ 6 o. s. ř.), projednat a rozhodnout věc bez zbytečných průtahů (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a předejít případné škodě, jejíž nápravy se takto povinná bude muset následně domáhat. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud sice podle jejího názoru nejednal nesprávně, ale mohl při využití zákonných možností jednat jinak. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, v němž bude výkon rozhodnutí zastaven.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 328a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Otázka, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu (zda odvolací soud může zastavit výkon rozhodnutí v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí), shora uvedené znaky nesplňuje.

Okresní soud, jež je věcně příslušný rozhodovat jako soud prvního stupně v řízeních o výkon rozhodnutí (§ 252 o. s. ř.), při jeho nařízení pouze zkoumá, zda je exekuční titul vykonatelný, zda byl vydán orgánem, který měl k tomu pravomoc, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, v případě, že je předmětem výkonu rozhodnutí peněžité plnění, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. l o. s. ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.) a zda právo není prekludováno. Otázkou, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. z jakého důvodu ji nesplnil, se nezabývá, vychází pouze z tvrzení oprávněného. Jestliže odvolání směřuje proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud v rozsahu odvolacích námitek také jen přezkoumává, zda předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny (otázkou splnění uložené povinnosti se tedy rovněž nezabývá); jejich nesplnění je důvodem pro zamítnutí návrhu. Nejvyšší soud také učinil závěr, že titul, který zjevně v době rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vykazuje vadu, kterou zákon výslovně zmiňuje jako důvod pro zastavení (již nařízeného) výkonu, nemůže být způsobilým titulem, na jehož podkladě by mohl být výkon rozhodnutí nařízen (a prováděn); nařízení výkonu rozhodnutí, který by musel být ihned zastaven, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005). O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť výkon rozhodnutí byl nařízen právě proto, že povinná nesplnila dobrovolně, co ji exekuční titul ukládá. Proto otázka, zda nemoc povinné a její nepřítomnost na prvním shromáždění SBD S. L. konaném po právní moci exekučního titulu, na kterém se měla oprávněnému omluvit, je relevantní až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud k přezkumu předloženou otázku vyřešil v souladu se standardní judikaturou, jeho rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. nemá. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem povinné (jejíž dovolání bylo odmítnuto), jakož i tím, že oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu