20 Cdo 480/2004
Datum rozhodnutí: 20.07.2004
Dotčené předpisy:




20 Cdo 480/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Š., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. K., pro 500,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1639/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 40 Co 1316/2003-10, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí zamítnut. Odvolací soud přisvědčil názoru, že důvodem zamítnutí návrhu je uplynutí pěti let od konce lhůty k zaplacení pokuty za přestupek. Ztotožnil se také s právním názorem soudu prvního stupně, že je-li předmětem výkonu rozhodnutí pokuta za přestupek podle zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 200/1990 Sb. ), řídí se vymáhání těchto plateb ustanovením § 88 zákona č. 200/1990 Sb., který je předpisem speciálním jak k zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon 71/1967 Sb. ), tak k zákonu ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 337/1992 Sb. ).

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ). Dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 ve spojení s § 237 odst. l písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. l, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí obce (obecního úřadu), jímž byla osobě uznané vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. uložena pokuta, nelze v soudním řízení o výkonu rozhodnutí vykonat i po uplynutí lhůty pěti let stanovené v § 88 odst. l tohoto zákona.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Titulem soudního výkonu nejsou jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, nýbrž i rozhodnutí a jiné právní akty, jež předjímá ustanovení § 274 písm. a/ až h/ o.s.ř.

O tom, že takovým titulem (ve smyslu ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř.) je rozhodnutí vykonávané v dané věci ( blok na pokutu Městského úřadu v Š. ze dne 21. 2. 1997, čj. A 00058955 ), jímž byla povinnému uložena pokuta 500,- Kč podle § 47 odst. l písm. g/ zákona č. 200/1990 Sb. za přestupek, kterého se dopustil záborem veřejného prostranství v ulici F., splatná 10. 3. 1997 , pochybnosti není; zpochybněno nebylo ani to, že uvedené rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 21. 2. 1997, je vykonatelné.

Součástí konstantní soudní praxe je závěr, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí (případně jiný akt podle § 274 o.s.ř.) lze vykonat jen do určité doby, musí v této době být jeho výkon nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí podkladem soudního výkonu být nemůže, návrh na nařízení výkonu tudíž musí být zamítnut, a byl-li výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Tak je tomu jmenovitě podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., které stanoví, že rozhodnutí správního orgánu lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti, a jež se uplatní i v řízení o výkon rozhodnutí soudem; uvedená lhůta je prekluzívní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné pod č. 21/1999 v časopise Soudní judikatura, a další).

Uvedené závěry, z nichž odvolací soud zjevně (byť zčásti implicite) vycházel, nebyly dovoláním dotčeny.

Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí odpovídá, že (až na zde nevýznamnou výjimku) právní posouzení věci vychází z toho znění dotčených právních předpisů, jež bylo účinné v době rozhodování odvolacího soudu, tj. v daném případě v den 17. 12. 2003 (dále jen "ve znění pozdějších předpisů"). Podmínky výkonu se jinak odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo; následné změny však nejsou v dané věci (v rozhodném směru) významné.

Podle § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení lze vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení.

Obdoba s výše citovaným ustanovením § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. je zjevná.

Oproti tomu ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., jehož se dovolatel dovolává, stanoví, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.

Zákon č. 200/1990 Sb. předpokládá dva důležité předpisy subsidiární; za prvé zákon č. 71/1967 Sb., a za druhé zákon č. 337/1992 Sb.; podle jeho § 51 totiž platí, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, a § 88 odst. 2 stanoví, že správní orgán příslušný k výkonu rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení postupuje při výkonu těchto rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků.

Z poměru předpisu obecného (základního) a subsidiárního plyne, že subsidiární se použije tehdy a jen tehdy, jestliže předpis obecný sám konkrétní úpravu nemá, resp. když určitou situaci, vlastní upravovaným vztahům, sám nereguluje.

Otázku, jaké jsou důsledky marného uplynutí (určité) doby poté, co se vykonávané rozhodnutí stalo vykonatelným, však zákon č. 200/1990 Sb. upravuje, a to právě v citovaném ustanovení § 88 odst. 1; byť ve věcné shodě se (subsidiárním) zákonem č. 71/1967 Sb. (§ 71 odst. 3) nastoluje režim prekluze (se všemi výše uvedenými důsledky), neuplatní se obecná prekluzívní doba tří, nýbrž pěti let, a stejně tak se proto neuplatní ani režim promlčení, z něhož vychází na druhém místě zmíněný subsidiární zákon (č. 337/1992 Sb.), zakotvený v jeho ustanovení § 70.

Na tom nelze ničeho změnit ani odkazem na ustanovení § 147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 128/2000 Sb. ), podle něhož obec vybírá a vymáhá pokuty podle zvláštního zákona (jímž se rozumí zákon č. 337/1992 Sb.), stejně jako odkazem na § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., jestliže stanoví, že je-li zvláštním zákonem určitému orgánu (včetně obcí) svěřeno vybírání (dříve neuvedených) odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále a jsou-li tyto příjmy odváděny do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů, postupuje se při jejich placení i vymáhání podle části šesté zákona, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6, § 67 až 69, § 71 a 72 (jakkoli jinak toto ustanovení na pokuty uložené podle zákona č. 200/1990 Sb. zřejmou vazbu má, a to vzhledem k jeho § 13 odst. 3, podle kterého pokuta uložená orgánem obce je příjmem obce, jejíž orgán ve věci rozhodoval v prvním stupni).

Okolnost, že pokuta podle zákona č. 200/1990 Sb. byla uložena oproti jiným oprávněným subjektům (viz § 52) právě obcí, resp. jejím orgánem, se totiž zásady vyjádřené v § 88 odst. 1 tohoto předpisu z povahy věci nedotýká; naopak je na obci (jejím orgánu), aby ji respektovala, a to i kdyby pokutu vymáhala podle ustanovení § 88 odst. 2. Zákon č. 337/1992 Sb. tento závěr podporuje výslovně v ustanovení § 97, jestliže v něm zakotvuje zásadu, že ustanovení jeho části první až šesté a osmé (tj. včetně kritického § 70) se použijí, pokud nestanoví jinak - mimo jiné - zvláštní daňový zákon; a jinak je stanoveno právě v § 88 odst. 1 daňového zákona č. 200/1990 Sb.

Režim promlčení posuzovaných nároků podle § 70 zákona č. 337/1992 Sb. se tedy prosadí tehdy, když zvláštní předpis, na jehož základě byla uložena pokuta - jinak podřaditelná ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. - tuto otázku neupravuje, nebo ohledně jejichž vymáhání , případně správy , se v něm na zákon č. 337/1992 Sb. přímo odkazuje (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné pod č. 21/1999 v časopise Soudní judikatura, ve vztahu k § 2 - posléze zrušeného - zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, usnesení ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1355/2000, k ustanovením § 24, § 24a až § 24j (části osmé) rovněž zrušeného zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1131/2001, k § 106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 410/2002, k § 13 zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další).

Zde se totiž ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb. (§ 71 odst. 3) prosadí specialita zákona č. 337/1992 Sb., výslovně vyjádřená v jeho § 99, podle kterého se pro daňové řízení zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád) nepoužije.

V dané věci proto platí, že rozhodnutí, jímž byla stanovena povinnost zaplatit pokutu podle zákona č. 200/1990 Sb., lze vykonat jen v době pěti let ve smyslu jeho § 88 odst. 1.

Správnost závěru, že návrh na výkon rozhodnutí po uplynutí této doby je nutno zamítnout, se tedy dovolateli zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je usnesení odvolacího soudu správné, a Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř.).

Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. l, § 224 odst. l a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2004

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu