20 Cdo 475/2017
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.



20 Cdo 475/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Ekonprofi, s. r. o. , se sídlem v Útěchově č. 104, identifikační číslo osoby 25567870, zastoupené Mgr. Martinou Beránkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí č. 419/2, proti povinné JUDr. D. M. , pro 101 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 8730/2015, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 20 Co 294/2016-137, takto:

Dovolání povinné se odmítá .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovoláním napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 2016, č. j. 15 EXE 8730/2015-116, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 10. 11. 2015.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolatelka se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že exekuční titul, jímž je směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-13, kterým byla povinné uložena vůči společnosti GE Money Bank a. s. povinnost k zaplacení částky 115 633 Kč s příslušenstvím, nabyl právní moci dne 6. 4. 2013, jak je uvedeno v jeho doložce. Nemohl totiž nabýt právní moci dříve, než rozsudek, kterým se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti (zde rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-46). Směnečný platební rozkaz podle dovolatelky nabývá právní moci pouze ve spojení s takovým rozsudkem a tvoří s ním jednotu, rozsudek o ponechání směnečného platebního rozkazu proto musí být k exekučnímu návrhu rovněž přiložen. Dovolatelka ovšem pominula, že námitky, jimiž v souladu s ustanovením § 175 odst. 4 o. s. ř. brojila proti předmětnému exekučnímu titulu (tedy proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-13) a o nichž bylo rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-46, a k odvolání povinné do tohoto rozsudku též unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 416/2013-119, se týkaly jen částky 13 800 Kč, kterou oprávněná pokládá za neoprávněně účtované poplatky. Ve zbytku zůstal směnečný platební rozkaz námitkami nedotčen. Exekuce je přitom (viz exekuční návrh ze dne 31. 8. 2015) vedena jen ohledně částky 101 833 Kč s příslušenstvím, tedy právě po odpočtu částky 13 800 Kč, kterou dovolatelka zpochybnila námitkami. Jestliže za právě popsaných okolností odvolací soud uzavřel, že směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-13, v části, v níž se v něm dovolatelce ukládá povinnost k zaplacení částky 101 833 Kč, nabyl právní moci a vykonatelnosti bez ohledu na řízení o námitkách týkajících se částky 13 800 Kč, je jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž směnečný platební rozkaz je v části, v níž nebyl napaden včasnými námitkami, sám o sobě exekučním titulem, aniž by oprávněný musel k tomuto exekučnímu titulu cokoliv dalšího dokládat (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2399/2004).

Povinná dále namítá, že k singulárnímu právnímu nástupnictví nynější oprávněné namísto společnosti GE Money Bank, a. s., došlo již v průběhu nalézacího řízení. Proto k rozhodnutí o procesním nástupnictví mohlo dojít výhradně v nalézacím řízení; jestliže nalézací soud takto nepostupoval, nelze toto nedopatření zhojit tím, že vykonávací řízení bude zahájeno a vedeno nikoliv GE Money Bank, a. s., ale ve prospěch oprávněné. Dovolatelka však přehlédla, že k postoupení vykonávané pohledávky mělo dojít na základě postupních smluv ze dne 9. 4. 2013 (mezi společností GE Money Bank a. s. a M. K.,) a ze dne 6. 5. 2013 (mezi M. K. oprávněnou), tedy až po vydání vykonávaného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-13. Nejvyšší soud v této souvislosti již dříve uzavřel, že je-li výkon rozhodnutí veden podle směnečného platebního rozkazu, lze použít postupu podle § 256 o. s. ř. (tedy nařídit soudní výkon rozhodnutí nebo provést exekuci ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný), i tehdy, když došlo k přechodu vykonávaného práva nebo povinnosti již v průběhu směnečného řízení, ale současně až po vydání směnečného platebního rozkazu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99). Ani výše uvedená výhrada povinné tedy neobstojí.

Dovolatelka též uvádí, že k převodu směnečné pohledávky nedošlo, protože M. K. směnku od společnosti GE Money Bank fyzicky nepřevzal. Odvolací soud na základě úředně ověřených smluv o postoupení pohledávky ze dne 9. 4. 2013 a 6. 5. 2013 a jejich příloh však uzavřel, že oprávněná prokázala postoupení vymáhané pohledávky ze směnečného platebního rozkazu (strana 5 až 6 dovoláním napadeného rozhodnutí, zjevným nedopatřením je uvedeno, že tuto skutečnost prokázal povinný , nikoliv oprávněná). Polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání (ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Konečně namítá-li dovolatelka, že dohoda o vyplnění zajišťovací blankosměnky, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 55 Cm 488/2012-13), byla neplatná pro svoji neurčitost, jde o obranu, která mohla být vznesena pouze v nalézacím řízení (zde v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu podle ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř.), nikoliv v řízení vykonávacím (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu