20 Cdo 4719/2007
Datum rozhodnutí: 12.11.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 4719/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. M. L., P. C., zastoupeného advokátem, proti povinnému K. P., za účasti manželky povinného D. P., obou zastoupených advokátem, pro 4,598.885,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 E 102/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007, č. j. 56 Co 184/2007 - 43, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení ze dne 11. 10. 2006, č. j. 26 E 102/2006 - 13, ve spojení s opravným usnesením ze dne 1. 11. 2006, č. j. 26 E 102/2006 - 31, ve výroku, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na specifikovaných nemovitostech povinného a jeho manželky, nacházejících se ve společném jmění manželů, podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2001, č. j. 4 Sm 268/2001 - 12, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 32 Cm 8/2002 - 38, k zajištění pohledávky oprávněného v částce 4,598.885,- Kč s 6 % úrokem z této částky od 4. 8. 2004 do zaplacení, a pro náklady nařízení výkonu rozhodnutí v částce 109.976,- Kč, ve výroku, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na těchto nemovitostech, zapsaných na listu vlastnictví č. 859 v katastrálním území P. B., pro 6 % úrok z částky 4,598.885,- Kč od 10. 1. 2001 do 3. 8. 2004, pro směnečnou odměnu v částce 15.329,60 Kč a pro náklady přecházejícího řízení v částce 125.237,- Kč, usnesení tohoto soudu zrušil, neboť v tomto rozsahu již okresní soud řízení pro částečné zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zastavil; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že vykonávaným rozhodnutím byla povinnému uložena povinnost zaplatit A. P., a.s. v likvidaci, společně a nerozdílně s dalšími čtyřmi subjekty částku 4,598.885,- Kč s 6 % úrokem od 10. 1. 2001 do zaplacení, částku 15.329,60 Kč a náklady řízení v částce 184.560,- Kč, přičemž vůči povinnému nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 19. 6. 2002. K tvrzení o nabytí pohledávky z podkladového rozhodnutí předložil oprávněný smlouvu o postoupení této pohledávky ze dne 9. 11. 2005, uzavřenou mezi ním, jako postupníkem, a A., a.s. v likvidaci, jako postupitelem, na níž podpisy osob jednajících za obě smluvní strany byly úředně ověřeny. Krajský soud dovodil, že pohledávka z podkladového rozhodnutí je totožná s pohledávkou, která byla na oprávněného převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 11. 2005. Při právním posouzení vycházel z § 251, § 255 odst. 1, 2, § 256 odst. 1, 2, § 261 odst. 1 věta první, věta druhá, § 261a odst. 1, § 262a odst. 1 věta první, § 338b odst. 1 věta první a § 338b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 165, ročník 2005, k odvolací námitce povinného a jeho manželky o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zaujal názor, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu nezpůsobuje okolnost, že postupitel nebyl v okamžiku uzavření této smlouvy majitelem příslušné směnky, jelikož k tomuto datu byl oprávněným z titulu, jehož výkon je navržen. Protože oprávněný doložil výpisem z katastru nemovitostí, že nemovitosti, k nimž má být zřízeno soudcovské zástavní právo, byly ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve společném jmění povinného a jeho manželky, byly formální a materiální podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí splněny.


Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. S poukazem na to, že indosace směnky na oprávněného byla provedena ke dni 7. 4. 2004, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu nezpůsobuje okolnost, že postupitel nebyl v okamžiku uzavření této smlouvy majitelem příslušné směnky. To by totiž podle dovolatele znamenalo, že tentýž směnečný nárok lze převést dvakrát - směnka by byla indosována na jeden subjekt a na jiný subjekt by bylo převedeno právo z exekučního titulu, a oba nároky by pak bylo možno vymáhat jak uplatněním práv ze směnky, tak i z exekučního titulu. V této souvislosti poukazuje na § 17 zákona č. 191/1950 Sb. a dovozuje, že pokud by povinný neprokázal, že nový majitel - indosatář - jednal vědomě na jeho škodu, tedy že o předchozím vymáhání směnky věděl, byl by povinný fakticky povinen hradit tutéž pohledávku dvakrát ; proto se domnívá, že taková separace titulů není možná právě s ohledem na specifika převodu směnečných práv i směnky jako cenného papíru . Pokud tedy v daném případě k převedení práv ze směnky indosamentem došlo k 7. 4. 2004, nemohl postupitel po tomto datu převést práva ze směnečného platebního rozkazu, neboť již nebyl oprávněným ze směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán . Z tohoto důvodu má za to, že smlouva o převodu exekučního titulu ze dne 9. 11. 2005 je neplatná a že oprávněný není aktivně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že k posouzení otázky věcné legitimace účastníka vykonávacího řízení nenařídil jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 969/2006). Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje dovolatel v tom, že oprávněný nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce, a tento návrh měl být soudem zamítnut. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku (a případně též rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena tomu kterému soudu k dalšímu řízení.


Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Je-li napaden výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně po právní stránce zásadní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).


Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Podle § 256 odst. 1 o. s. ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.


Podle § 256 odst. 2 o. s. ř. přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.


Z citovaných ustanovení vyplývá mimo jiné to, že soud může výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, je-li prokázáno, že se jí domáhá ten, v jehož prospěch bylo rozhodnutí v nalézacím řízení vydáno, popř. ten, kdo prokáže, že právo přiznané v nalézacím řízení po vydání takového rozhodnutí na něj přešlo, přičemž přechod práva musí být prokázán kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením § 256 odst. 2 o. s. ř.


Podle Čl. I. § 11 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).


Podle Čl. I. § 14 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky.


Podle Čl. I. § 16 odst. l, věty první, zákona č. 191/1950 Sb., o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.


Indosament představuje směnečnoprávní převod směnky, na základě něhož, jak vyplývá z ustanovení Čl. I. § 14 odst. l zákona č. 191/1950 Sb., se převádějí všechna práva ze směnky (tedy i vlastnické právo k ní). Ustanovení Čl. I. § 16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. pak upravuje, kdo se stává řádným majitelem směnky, který nabývá práva ze směnky originálním způsobem, a nikoliv jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní. Z citované úpravy však nevyplývá, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v Čl. I. § 16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, která byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že zákonná úprava žádnou skutečnost, která by měla za následek přechod práva, nepředpokládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 165, ročník 2005, s touto právní větou: Přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. neprokazují indosamenty na směnce, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán, ale jen listiny vydané nebo ověřené státním orgánem anebo notářem. ). Jinak řečeno, indosament na směnce, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán, ještě neprokazuje přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem, ale jen listina vydaná nebo ověřená státním orgánem anebo notářem.


V posuzované věci je podkladovým rozhodnutím směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2001, č. j. 4 Sm 268/2001 - 12, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 32 Cm 8/2002 - 38, jímž povinnému a dalším čtyřem subjektům byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni A. P., a.s. v likvidaci, společně a nerozdílně částku 4,598.885,- Kč s úrokem ve výši 6 % p.a. od 10. 1. 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 15.329,60 Kč a náklady řízení v částce 184.560,- Kč, přičemž vůči povinnému nabylo podkladové rozhodnutí právní moci dne 19. 6. 2002. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že dne 9. 11. 2005 byla mezi A., a.s. v likvidaci, jako postupitelem, a S. M. L., jako postupníkem, uzavřena smlouva o postoupení uvedené pohledávky, na níž byly podpisy osob jednajících za obě smluvní strany úředně ověřeny. Z obsahu spisu dále vyplývá, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 26 E 102/2006 - 38, byl výkon rozhodnutí, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 26 E 102/2006 - 13, ohledně části uplatněné pohledávky ve výši 125.237,- Kč (nákladů předcházejícího řízení), částky 15.329,60 Kč a úroků z prodlení ve výši 6 % z částky 4,598.885,- Kč od 10. 1. 2001 do 3. 8. 2004 zastaven podle § 268 odst. 1 písm. c), odst. 4 o. s. ř.


Jestliže tedy oprávněný v řízení prokázal, že na něj podle § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. uvedenou smlouvou o postoupení předmětné pohledávky ze dne 9. 11. 2005 přešlo právo z podkladového rozhodnutí (vykonatelného směnečného platebního rozkazu), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že (procesně) oprávněný je v tomto řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na specifikovaných nemovitostech podle § 338b odst. 1 věta první o. s. ř., jež jsou ve společném jmění povinného a jeho manželky, aktivně věcně legitimován, jelikož indosament na směnce, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán, ještě neprokazuje přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem, ale jen listina vydaná nebo ověřená státním orgánem anebo notářem. S námitkami dovolatele se proto dovolací soud neztotožňuje, neboť indosamentem se sice převádějí všechna práva ze směnky (tedy i vlastnické právo k ní), avšak na majitele směnky, jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, která byla indosována, nepřechází právo z takového rozhodnutí. I kdyby tedy k převedení práv ze směnky indosamentem došlo k 7. 4. 2004, jak dovolatel namítá, mohl postupitel i po tomto datu převést práva ze směnečného platebního rozkazu, i když již nebyl majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán. V souladu se zákonem je tudíž i názor odvolacího soudu, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu nezpůsobuje okolnost, že postupitel nebyl v okamžiku uzavření této smlouvy majitelem příslušné směnky, jelikož k datu uzavření smlouvy byl oprávněným z titulu, jehož výkon byl navržen.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání povinného podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající podle dovolatele v tom, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006), neboť zásadě formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly na jiného, se před nařízením výkonu rozhodnutí (zpravidla) neprovádí (srov. § 253 odst. 1, 2 o. s. ř.); o dokazování (šetření) nejde, jestliže soud činí závěr o přechodu (převodu) práva toliko z předložené listiny. Jestliže však povinný (a první příležitost k tomu mu zpravidla poskytuje odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) zpochybní platnost těch právních úkonů, jež jsou vtěleny do listin, skutkovými tvrzeními, jež podepře důkazními návrhy, neobejde se odvolací soud bez toho, aby při nařízeném jednání provedl šetření o těch skutečnostech, které neplatnost mohou způsobit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006); o naposledy uvedený případ však v dané věci nejde.


Jen pro úplnost je třeba uvést, že nesprávné posouzení otázky aktivní (pasivní) věcné legitimace účastníka vykonávacího řízení odvolacím soudem nezakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak se dovolatel mylně domnívá, nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný na jejich náhradu nemá právo a oprávněnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. listopadu 2009


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu