20 Cdo 4717/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 4717/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné HOPI POPI, a.s. , se sídlem v Olomouci, Sokolovská 80, identifikační číslo osoby 25847708, proti povinné Nový věk, s. r. o. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Generála Svatoně 726/IV., identifikační číslo osoby 44468202, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 6, pro částku 2.953.126,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 7080/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2008, č. j. 19 Co 12/2008-88, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 11. 2007, č. j. 0 Nc 7080/2007-49, jímž okresní soud zamítl návrh na částečné zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka ve výši 2.953.126,48 Kč do částky 2.219.002,- Kč zanikla jednostranným započtením (proti)pohledávek povinné, vzniklých na základě rámcové kupní smlouvy pro nákup zboží z 31. 3. 2004 včetně změn a dodatků a smlouvy o zřízení konsignačního skladu z 1. 9. 2006 ve znění pozdějších dodatků. Odvolací soud poté, co celou třetí stranu svého rozhodnutí věnoval zevrubnému výkladu ustanovení § 37 a § 35 odst. 2 občanského zákoníku shodně se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že ujednání účastníků obsažená v článku III. rámcové kupní smlouvy z 31. 3. 2004, v jejím dodatku z 20. 7. 2005 a v článku IV. odstavce 4 smlouvy o zřízení konsignačního skladu z 1. 9. 2006, na základě nichž měly vzniknout (proti)pohledávky povinné za oprávněnou, jsou neurčitá a tudíž neplatná podle ustanovení § 39 ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud měl podle uvedených dokumentů prodávající poskytnout kupujícímu v kalendářním roce finanční příspěvek ve výši 1.000.000,- Kč na úhradu nákladů spojených se získáním druhých umístění výrobků v akčním období a pokud měla oprávněná poskytnout povinné akční bonus na mikrovlnný popcorn ve výši 7 % ze standardních nákupních cen vyúčtovaných zpětně na základě uskutečněných prodejů v akčním období, aniž by bylo zřejmé, kdy toto akční období mělo nastat a kdy skončit, je toto ujednání pro určitost neplatné, jelikož se uvedený nedostatek nepodařilo odstranit ani výkladem projevů vůle účastníků v okamžiku uzavření smluv, když podle povinné mohlo být akční období stanoveno oprávněným či povinným nebo dalším prodejcem a oprávněný ani o tom, na které období bylo toto akční období stanoveno, nemusel vědět, zatímco podle oprávněné mohlo být toto akční období stanoveno pouze po vzájemné dohodě účastníků, což se ve vyúčtovaných případech nestalo (resp. povinná to neprokázala). Na základě takto neplatných ujednání tedy (proti)pohledávky povinné, které by případně byly způsobilé k započtení vůči pohledávce oprávněné, nevznikly. Pokud jde o tvrzenou (proti)pohledávku povinné ve výši 714.000,- Kč z důvodu přefakturace nákladů na letákové akce za rok 2006 , z předložených smluv nárok povinné na zaplacení těchto nákladů od oprávněné vůbec nevyplývá. Konečně pokud jde o tvrzenou (proti)pohledávku povinné z titulu smluvní pokuty z hodnoty nedodaného zboží, je správný závěr okresního soudu, že odmítla-li oprávněná povinné dodat objednané zboží (za což povinná uplatňovala nárok na smluvní pokutu) jen proto, že povinná nezaplatila cenu předchozích dodávek, je výkon práva povinné v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 325 obchodního zákoníku).

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud v něm řešil otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a dále, že otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Rámcová kupní smlouva sice není dosud zákonem ani judikaturou definována, podle povinné se však praxí ustálilo, že tato smlouva je dokumentem, jímž si prodávající a kupující sjednávají podrobné podmínky uskutečňování svých budoucích dodávek zboží, a na základě takové rámcové smlouvy pak dochází k uzavírání dílčích kupních smluv, jež se řídí podmínkami sjednanými právě v rámcové kupní smlouvě, která je vedoucí nití celé obchodní spolupráce. V souladu s rámcovou kupní smlouvou je pak vedena konkrétní obchodní činnost mezi účastníky a pokud okresní soud konstatuje, že tomu tak není, a že rámcová kupní smlouva je pouze právně nezávazným až snad nevynutitelným dokumentem, bez jehož konkretizace nemohou vzniknout smluvním stranám práva a povinnosti, s tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí. S ohledem na intenzitu, s jakou je rámcová kupní smlouva součástí obchodního života, považovala povinná za zcela zásadní, aby se odvolací soud vyjádřil k nepochopitelnému stanovisku okresního soudu ohledně míry závaznosti tohoto dokumentu, o čemž se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani okrajově nezmínil, přičemž si povinná nedovede vysvětlit, zda z nepozornosti či vědomým opomenutím.

Povinná poukazuje na posloupnost jednotlivých odstavců ustanovení § 266 obchodního zákoníku, která má podle jejího názoru doložit, že vzhledem k dlouhodobé obchodní spolupráci mezi ní a oprávněnou nelze o jakékoli neurčitosti (ač tu povinná popírá v samotném základu) hovořit. Podstatou odkazu na ustanovení § 266 bylo upozornit na dlouhodobou obchodní spolupráci s oprávněnou, na učiněné obchody, na bezproblémové uplatňování nároků, jež jsou teď popírány, když vše se do doby podání návrhu na nařízení exekuce dělo na základě uzavřené rámcové kupní smlouvy, která se stala problémovou až za situace, kdy se to oprávněné hodilo. Nikdy nebyl znevěrohodňován obsah rámcové kupní smlouvy, nikdy nebyly činěny námitky proti jednotlivým ustanovením či jmenovitě vůči konkrétním pojmům, když se obchodní spoluprací ustálila praxe, na základě níž pak byly nároky ze smlouvy uplatňovány. V souladu s výkladovým stanoviskem § 266 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku povinná opětovně uplatnila nároky ze smlouvy, které jí však byly z neznámého důvodu odepřeny a veškerá předešlá praxe byla popřena. Listinné důkazy, že povinná shodné nároky uplatňovala i v minulosti, tvořily součást návrhu na částečné zastavení exekuce, jelikož bylo zcela zřejmé, že dříve byl absolutně shodný nárok přiznán a v situaci obrany proti exekuci byl tento nárok popřen a postaven do role absurdního požadavku, který nemá na čem stavět. Přitom vycházet z obchodní praxe vzniklé z dlouhodobé spolupráce, kdy ani jeden z účastníků smlouvy neměl výkladové problémy s jednotlivými pojmy, a na základě nich byly uskutečňovány jednotlivé obchody, uplatňovány nároky, má být vodítkem pro skutečnou ustálenou obchodní činnost a poukázat na účelovost postoje oprávněné ve chvíli, kdy by shodně uplatněné nároky v tuto chvíli snížily výši exekuované pohledávky.

Vůle bez jakýchkoli změn pokračovat v obchodní spolupráci je zcela jednoznačně patrná z uzavření nové smlouvy o konsignačním skladu a jednotlivých dodatků ke smlouvám, kdy ani v jednom okamžiku nebyla ze strany oprávněné namítána neurčitost zakotvených pojmů s tvrzením, že jim ustanovení činí problémy za situace, kdy na základě nich povinná uplatňuje nárok a oprávněná si tak s ním neví rady. Po celou dobu se obchodovalo dle uvedených smluv a k nim uzavřených dodatků, nikdy nebyla namítána neurčitost či nesrozumitelnost, když pokud by tomu tak bylo, nebylo by nic jednoduššího než v dodatku požadavky na změny zakotvit. Vzhledem k tomu, že tento projev vůle ze strany oprávněné nikdy nebyl učiněn, vždy bez komplikací podepsala dodatek či následně novou smlouvu obsahující shodná ujednání, na základě těchto s povinnou obchodovala a plnila své povinnosti, nerozumí povinná postoji, který oprávněná nyní zaujala a nepochopitelně ze dne na den popírá veškerou spolupráci. Čilá obchodní spolupráce, prodloužení smlouvy, uzavírání dodatků, plnění na základě smluvních ujednání, toto vše bylo obsahem bezproblémové spolupráce, když až nyní se pro oprávněnou zčistajasna smlouva jeví neurčitou, neplatnou a nenárokovatelnou.

Způsob výpočtu nároku byl stranami stanoven již při prvním uplatnění nároku, kdy se toto obešlo bez jakýchkoli komplikací. Vzájemné započtení určilo, (pozn. soudu: zde patrně chybí slovo jak ) budou nadále smluvní ustanovení vykládána, nedošlo tímto jen k zániku závazku, ale byla určena pravidla pro další uplatnění nároku na základě shodných ustanovení. Popření vzniku uplatněných nároků ze strany oprávněné v tuto chvíli slouží jen k tomu, aby nemohly být v rámci započtení uplatněny a nedošlo tak ke snížení požadované pohledávky. Svým postojem oprávněná popírá veškerá pravidla, na základě nichž účastnice do doby exekučního řízení obchodovaly a vzájemně si plnily. Oprávněná jedinou obranu staví jen v rovině samotného vzniku nároků, které byly bez komentářů dříve uplatněny a oprávněnou uhrazeny, a v rovině konkrétního způsobu zániku pohledávek povinné.

Pokud jde o prodlení se zaplacením částky 6.115,07 Kč, do něj se povinná dostala omylem, který už byl několikrát vysvětlen. Své povinnosti dle splátkového kalendáře plnila řádně a včas a oprávněná jen využila situace, kdy omylem došlo k prodlení. Hovořit v tuto chvíli o nesolventnosti povinné je až směšným argumentem, protože za situace, kdy neuhradila výše zmíněnou bagatelní splátku, nemohla se v tuto chvíli oprávněná cítit ohrožena. I přesto oprávněná použila tento malicherný nedoplatek jako argument při porušování smlouvy ve znění dodatku, když přestala dodávat zboží, ač k tomu byla zavázána. Výkon práva z důvodu prodlení v placení částky 6.115,07 Kč je v rozporu s dobrými mravy, když toto měl soud minimálně ve vztahu k finančním objemům předchozí spolupráce zkoumat. Postoj oprávněné zneužívající nastalou situaci vedl k neodpovídajícímu zhoršení postavení dovolatelky, která se z důvodu prodlení s placením uvedené částky s ohledem na snížení důvěry dostala do tíživého obchodního postavení.

Oprávněná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v celém rozsahu.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V daném případě však dovolatelka tuto svou základní povinnost (viz její formulace ve druhém odstavci druhé strany odůvodnění tohoto usnesení) nesplnila; za označení otázky činící z napadeného usnesení rozhodnutí zásadního právního významu nelze považovat obecnou formulaci, že odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena (aniž povinná tuto otázku jakkoli formulovala), a že (opět bez poukazu na konkrétní ustanovení určitého právního předpisu) otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze za vymezení otázky zásadního právního významu považovat vyjádření zcela zásadního požadavku (podle dovolatelky nesplněného odvolacím soudem), aby se k míře závaznosti tohoto dokumentu (míněno zjevně rámcové kupní smlouvy) vyjádřil soud odvolací.

Povinná kromě toho ač ohlásila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tento důvod ve skutečnosti neuplatnila. Dovolání v celém svém obsahu totiž nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva, nýbrž proti jedinému, a to proti hodnocení důkazů, jež vyústilo v závěr o neplatnosti výše uvedených smluv pro jejich neurčitost; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).

Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu