20 Cdo 4713/2009
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 254 odst. 3 o. s. ř., § 261 odst. 3 o. s. ř., § 134 o. s. ř.




20 Cdo 4713/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Spálená 112/55, identifikační číslo osoby 145 00 469, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti povinnému P. Š. , zastoupenému JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo nám. 220, pro 23.518,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 32 Nc 206/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2009, č. j. 40 Co 346/2009 - 20, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2009, č. j. 32 Nc 206/2009 - 9, jímž Okresní soud v Přerově nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 23.518,- Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.084,- Kč, a dále podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 8. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, k uspokojení pohledávky oprávněného, představující náklady předcházejícího řízení ve výši 2.022,- Kč, a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil Mgr. Jaroslava Homolu, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město. Odvolací soud měl všechny předpoklady pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 30. 10. 2009, za splněné a nepřisvědčil námitce povinného, že citovaný platební rozkaz není formálně vykonatelný z důvodu, že mu nikdy nebyl doručen (a pokud mu doručen byl, že proti němu podal odpor, protože s oprávněným žádnou smlouvu neuzavřel), neboť oprávněným předložený stejnopis exekučního titulu je opatřen doložkou právní moci, podle níž se stal pravomocným dne 30. 9. 1995; tento předpoklad proto krajský soud vzal za prokázaný, jelikož podle sdělení soudu prvního stupně byl nalézací spis sp. zn. Ro 728/95 již skartován. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že druhým exekučním titulem je pravomocné a vykonatelné usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 8. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, jímž byl podle téhož platebního rozkazu (prvního exekučního titulu) nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení téže pohledávky oprávněného a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které nabylo právní moci dne 24. 9. 2003, přičemž formální (ani materiální vykonatelnost) tohoto rozhodnutí nebyla v odvolacím řízení zpochybněna (usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 11. 2003, č. j. 19 E 1043/99 - 23a, pravomocným dne 20. 3. 2004, byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle § 326a o. s. ř. zastaven). Povinným vznesenou námitkou promlčení vymáhané pohledávky se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že je relevantní až v řízení o zastavení exekuce.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že v daném případě došlo k závažnému pochybení Okresního soudu v Přerově tím, že nalézací spis čj. Ro 728/1995 skartoval před uplynutím skartační lhůty, čím mu byla odňata možnost prokázat jeho tvrzení, že mu předmětný platební rozkaz nebyl nikdy řádně doručen do vlastních rukou a že z tohoto důvodu nemohl nabýt právní moci, takže se o jeho existenci dozvěděl až z usnesení o nařízení exekuce. Okolnost, že nalézací spis již neexistuje, a nelze tudíž zjistit, kdo platební rozkaz (pokud vůbec) převzal, nemůže jít k tíži povinného, který nijak nepochybil ani se nedopustil porušení zákona. Za této situace nelze podle názoru povinného vycházet formálně z vyznačené doložky právní moci, a to i s přihlédnutím k tomu, že zpochybňuje existenci pohledávky oprávněného co do důvodu i výše. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Oprávněný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2, ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.

Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen exekuční řád ), přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V posuzované věci je exekučním titulem mimo jiné platební rozkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, jímž žalovanému (povinnému) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 23.518,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a na nákladech řízení částku 2.084,- Kč, to vše do 15 dnů od jeho doručení. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že stejnopis tohoto rozhodnutí předložený oprávněným byl opatřen doložkou právní moci (vyznačenou dnem 30. 9. 1995). Z připojeného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 19 E 1043/99, se dále podává, že k návrhu oprávněného ze dne 19. 7. 1999, doručenému soudu dne 27. 7. 1999, byl usnesením tohoto soudu ze dne 9. 9. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, (druhý exekuční titul) nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle téhož platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Přerově ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, k uspokojení totožné pohledávky oprávněného, nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.084,- Kč a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které nabylo právní moci 24. 9. 2003, aniž povinný (jemuž bylo předáno soudním vykonavatelem dne 8. 9. 2002) proti němu podal odvolání. Při nařízení tohoto výkonu vycházel Okresní soud v Přerově z potvrzení o vykonatelnosti předmětného platebního rozkazu vyznačeného soudem na návrhu podaném oprávněným (§ 261 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1527/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005, pod číslem 167, uzavřel, že doložka vykonatelnosti, jíž je opatřen stejnopis rozhodnutí (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), má charakter veřejné listiny, a že tedy potvrzuje pravdivost údajů v ní uvedených. Namítá-li povinný její obsahovou nesprávnost, je povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud vysvětlil, že oprávněný vykonatelnost titulu osvědčí již samotným předložením rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti. V odůvodnění usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 526/2008, Nejvyšší soud dále uvedl, že namítl-li povinný obsahovou nesprávnost doložky právní moci, musí svá tvrzení prokázat a tedy předně k nim nabídnout důkazy; nestalo-li se tak, měl být o této své důkazní povinnosti podle § 254 odst. 3 o. s. ř. poučen.

Námitka dovolatele, že v daném případě došlo k závažnému pochybení Okresního soudu v Přerově tím, že nalézací spis čj. Ro 728/1995 skartoval před uplynutím skartační lhůty, čím mu byla odňata možnost prokázat jeho tvrzení, že mu předmětný platební rozkaz nebyl nikdy řádně doručen do vlastních rukou a že z tohoto důvodu nemohl nabýt právní moci, takže se o jeho existenci dozvěděl až z usnesení o nařízení exekuce, není způsobilá přípustnost dovolání podle shora uvedených ustanovení založit, neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu neměla žádný význam.

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že povinný v odvolání připustil, že podkladový platební rozkaz mu doručen byl s tím, že v takovém případě proti němu podal odpor (protože s oprávněným žádnou smlouvu neuzavřel), a že v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově vedeném pod sp. zn. 19 E 1043/99 byl k návrhu oprávněného nařízen usnesením tohoto soudu ze dne 9. 9. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, (druhý exekuční titul) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, a to podle téhož platebního rozkazu (první exekuční titul) k uspokojení totožné pohledávky oprávněného, nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.084,- Kč a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které povinnému bylo předáno soudním vykonavatelem dne 8. 9. 2002, kdy se o existenci podkladového platebního rozkazu dozvěděl, a proti tomuto usnesení odvolání nepodal. Pokud tedy povinný namítá, že se o existenci vydaného platebního rozkazu dozvěděl až z usnesení o nařízení exekuce v dané věci, není tato jeho námitka pravdivá, neboť neodpovídá obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 19 E 1043/99. V daném exekučním řízení pak povinný sice namítal, že podkladový platební rozkaz mu nebyl nikdy doručen a že tak nenabyl právní moci, avšak toto své tvrzení nijak blíže nezdůvodnil (neuvedl žádný důvod, proč mu doručen nebyl - např. proto, že se v době doručování v místě doručování nezdržoval), ani k němu neoznačil žádné důkazy. Přitom v předchozím řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného vycházel soud z potvrzení o vykonatelnosti předmětného platebního rozkazu vyznačeného soudem na návrhu podaném oprávněným (§ 261 odst. 3 o. s. ř.) a v daném exekučním řízení ze stejnopisu podkladového platebního rozkazu opatřeného doložkou právní moci. I když tedy povinný zpochybnil (ovšem jen v daném, nikoli v předchozím řízení) obsahovou nesprávnost doložky právní moci, kterou nalézací soud vyznačil na exekučním titulu (platebním rozkazu) podle § 23 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy (přičemž při záznamu o právní moci platebního rozkazu musel vycházet z dokladů o jeho doručení účastníkům) a která má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), neunesl v tomto ohledu důkazní břemeno, a to ani v rovině tvrzení, a tím méně pak v rovině jeho průkazu. Ze všech shora uvedených důvodů proto platí, že oprávněný právní moc a vykonatelnost titulu (platebního rozkazu) osvědčil. Jen pro úplnost je možno dodat, že povinný námitku, že jej odvolací soud měl o jeho důkazní povinnosti podle § 254 odst. 3 o. s. ř. poučit, v dovolání neuplatnil, a i kdyby tak učinil, zakládalo by to jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jíž by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Zpochybňuje-li dovolatel existenci pohledávky oprávněného, napadá tak věcnou správnost podkladového platebního rozkazu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože není důvodu pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2, ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu