20 Cdo 470/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 73 předpisu č. 337/1992Sb., § 73a předpisu č. 141/1961Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 470/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Finančního úřadu v Č. proti žalované České republice Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Lidická 20, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 256/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2003, č.j. 7 Co 2736/2003-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2003, č.j. 7 Co 2736/2003-75, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek ze dne 17.9. 2003, č.j. 10 C 256/2002-60, kterým okresní soud zamítl žalobu o zaplacení l00.000 Kč tak, že žalobě vyhověl. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že peněžitou záruku k nahrazení vazby složil sám obviněný R. N., nikoliv jeho manželka J. N., a že také pohledávka z titulu nároku na vrácení složené peněžité záruky vznikla jemu. Okresní soud v Českých Budějovicích ji tudíž měl na základě exekučního příkazu vydaného podle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb. ), poté, co nabylo právní moci usnesení o zrušení peněžité záruky, vyplatit žalobci jako oprávněnému věřiteli daňového dlužníka R. N. Skutečnost, že v době vydání exekučního příkazu nebyla pohledávka obviněného, resp. odsouzeného R. N. splatná, nepovažoval s ohledem na ustanovení § 73 odst. 6 písm. a/ a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. a § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) za významnou, neboť výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného, než je z účtu u peněžního ústavu, lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Protože okresní soud vyplatil peněžitou záruku manželce povinného, žalobce se domáhal zaplacení pohledávky v řízení o poddlužnické žalobě důvodně.

V dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. l písm. a/ o.s.ř., žalovaná namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a že v odvolacím řízení nebyla zachována zásada bezprostřednosti, neboť soud hodnotil odlišně výpovědi svědků, aniž je sám vyslechl (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle jejího názoru z výpovědí svědků JUDr. J. a manželů N. vyplývá, že JUDr. J. peněžitou záruku skládal za J. N., která si peníze půjčila od svých rodičů. Pro posouzení, kdo byl vlastníkem složených finančních prostředků, je nerozhodné, zda J. N. byla poučena ve smyslu § 73a odst. l, věty druhé a odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád ). Dále žalovaná namítá nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a zastává názor, že přijetí peněžité záruky nezakládá vznik pohledávky podle § 312 o.s.ř., neboť takovou pohledávkou se peněžitá záruka stala až po právní moci rozhodnutí krajského soudu o jejím zrušení, takže exekuční příkaz ze dne 14. 7. 2000 se týkal pohledávky dosud neexistující. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 3. 2005 (zákon č. 59/2005 Sb., článek II Přechodných ustanovení, bod 3.).

Dovolání (přípustné podle § 237 odst. l písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.

Dovolatelka předně zpochybnila právní závěr, že již složením peněžité záruky vzniká obviněnému (resp. třetí osobě) pohledávka vůči státu (soudu) ve výši této záruky.

Podle § 73a odst. 1 trestního řádu účinného do 31. 12. 2001, je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může soud a v přípravném řízení soudce ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin teroru (§ 93 a 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3, vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 222), loupeže podle § 234 odst. 3, znásilnění podle 241 odst. 2 až 4 a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3, 4 tr. zák. a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

Podle § 73a odst. 3 trestního řádu účinného do 31. 12. 2001 soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný a) uprchne, skrývá se nebo neoznámí změnu svého pobytu a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, b) zaviněně se nedostaví na předvolání k úkonu trestního řízení, jehož provedení je bez jeho přítomnosti vyloučeno, c) pokračuje v trestné činnosti nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil, nebo d) se vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu nebo výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest. Na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni.

Podle § 73a odst. 4 trestního řádu účinného do 31. 12. 200l peněžitou záruku zruší na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, nebo i bez návrhu soud nebo soudce, který o jejím přijetí rozhodl, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly. Byl-li obviněný pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, může soud rozhodnout, že peněžitá záruka trvá do dne, kdy odsouzený nastoupí výkon trestu odnětí svobody nebo zaplatí peněžitý trest. Obviněný, který byl pravomocně odsouzen k peněžitému trestu, může též požádat, aby záruky, kterou složil, bylo použito k zaplacení peněžitého trestu.

Podle § 312 odst. l o.s.ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.

Pohledávkou, která může být užita k uspokojení práva z exekučního titulu ukládajícího zaplacení peněžité částky, občanský soudní řád rozumí mimo jiné právo (nárok) povinného vůči třetí osobě za zaplacení (vyplacení) určité peněžité částky. Výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi, jejímž předmětem je peněžité plnění, přičemž tato jiná pohledávka se může opírat o soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy a může mít svůj původ v hmotném nebo jen procesním právu. Vždy však musí jít o pohledávku existentní, tj. takovou, která existuje ke dni nařízení výkonu rozhodnutí; její splatnost ovšem může nastat i později.

Peněžitá záruka podle § 73a trestního řádu představuje opatření, kterým lze nahradit vazbu; obviněný nebo třetí osoba, která za obviněného peněžitou záruku složila, má právo (nárok) na její vrácení teprve poté, co pominou důvody, které k jejímu přijetí vedly (nepomine-li vazební důvod, vzniká obviněnému, resp. již odsouzenému právo na vrácení peněžité záruky při odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejpozději nástupem výkonu trestu a při uložení peněžitého trestu jeho zaplacením). Z uvedeného vyplývá, že obviněnému, resp. třetí osobě vzniká pohledávka vůči státu resp. soudu (ve smyslu § 321 odst. l o.s.ř.) mající svůj základ v procesním právu trestním až okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým soud o zrušení peněžité záruky rozhodne. Jiný výklad by byl v rozporu s účelem institutu peněžité záruky.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o zrušení peněžité záruky, kterou složil odsouzený R. N., usnesením ze dne 12. 10. 2001, č.j. 1 T 41/98-3156. Finanční úřad v Č. vydal exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky vůči dlužníku R. N. dne 12. 7. 2000. V době jeho vydání tedy pohledávka R. N., resp. třetí osoby vůči Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, u něhož byla peněžitá záruka složena, neexistovala; proto také na oprávněného nemohlo přejít právo na její vyplacení.

Vycházel-li odvolací soud z názoru opačného, je právní posouzení věci a v důsledku toho i rozsudek nesprávný. Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí zrušil, aniž by se zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (spočívajícím podle dovolatelky ve skutečnosti, že odvolací soud učinil jiný skutkový závěr o tom, kdo složil peněžitou záruku k nahrazení vazby bez toho, aniž zopakoval výslech svědka JUDr. V. J.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d, odst. l, část první věty za středníkem o.s.ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu