20 Cdo 4593/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 38 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.



20 Cdo 4593/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Malíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1073/33, proti povinné M. B. , zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 1068/13, pro 1 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 111/2011, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 22 Co 121/2016-528, takto:

Dovolání povinné se odmítá .

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 11. 2015, č. j. 15 EXE 111/2011-505, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce. Zdůraznil, že exekuce je vedena prodejem spoluvlastnického podílu povinné ve výši jedné poloviny na nemovitých věcech v katastrálním území S. (budova - stavba pro rodinnou rekreaci č. e. 39, pozemky parc. č. 325, 349, 442/1 a 442/2), a to k uspokojení pohledávky 1 650 000 Kč vzniklé na základě půjčky ze dne 21. 6. 2007, kterou oprávněný poskytl J. B., matce povinné. Pohledávka je přitom zajištěna zástavním právem na spoluvlastnickém podílu povinné na předmětných nemovitých věcech, které zřídila matka povinné smlouvou s oprávněným ze dne 20. 6. 2007. Zejména na základě znaleckého posudku MUDr. Otto Matanelliho, MUDr. Petra Navrátila, zprávy psychiatra prof. MUDr. Jiřího Horáčka a výslechu svědků J. B. (insolvenční správkyně matky povinné), M. B. (bratra povinné), RNDr. M. B. (otce povinné) a P. K. (spolupracovnice oprávněného) odvolací soud došel ke skutkovému závěru, že matka povinné s vysokou měrou pravděpodobnosti v době uzavření smlouvy o půjčce i zástavní smlouvy nebyla úplně duševně zdráva (od roku 2004 trpěla neurologickými obtížemi po prodělané anestezii), což však samo o sobě neznamená, že by nebyla plně způsobilá k právním úkonům. V souladu se soudem prvního stupně krajský soud zdůraznil, že zdravotní stav matky povinné v době uzavření smluv nebyl zdokumentován, a proto znalec MUDr. Matanelli nebyl schopen odpovědět, zda matka povinné byla v této době duševně zdravá. Přihlédl též k tomu, že odborného lékaře matka povinné z popudu příbuzných navštívila až v roce 2008, její manžel jí předával prakticky veškeré svoje příjmy k nakládání za účelem zabezpečení domácnosti až do podzimu 2008. K omezení matky povinné ve způsobilosti k právním úkonům došlo až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. Nc 525/2009-75 ze dne 14. 7. 2010. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/2013 uzavřel, že nebylo prokázáno, že by matka povinné při uzavírání předmětných smluv jednala v duševní poruše, která by ji k těmto úkonům činila neschopnou, a to ani ve stupni vysoké pravděpodobnosti.

Uvádí-li povinná v dovolání, že právní závěr odvolacího soudu, že pro aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku je nutná existence vysoké míry pravděpodobnosti o tom, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše , je v rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, případně že tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/2013, nelze se s ní ztotožnit.

Již v usnesení usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, Nejvyšší soud zdůraznil, že k naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ke konstatování, že právní úkon je neplatný pro duševní poruchu jednající osoby) postačí vysoká pravděpodobnost existence takové duševní poruchy v době uskutečnění právního úkonu, a že není třeba, aby duševní porucha byla prokázána s naprostou jistotou. Závěr odvolacího soudu o potřebě nikoliv jistoty, ale vysoké míry pravděpodobnosti existence duševní poruchy v době posuzovaného právního jednání, je tedy v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, zda je třeba aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a předestírá vlastní skutkové závěry), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1702/2014).

Ze shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu