20 Cdo 4578/2016
Datum rozhodnutí: 01.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



20 Cdo 4578/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného Ing. J. Č. , V. D., zastoupeného JUDr. Lucií Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 961/25, proti povinným 1) Ing. P. Š., V. D., a 2) V. Š. , tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 437, pro 682 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 57 EXE 1098/2012, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 26 Co 123/2016-291, takto:

Dovolání povinných se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání povinných proti druhému výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2016 (v dovolání je chybně uvedeno datum 23. května 2016), č. j. 26 Co 123/2016-291, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. ledna 2016, č. j. 57 EXE 1098/2012-241, jímž byl zamítnut návrh povinných ze dne 21. ledna 2014 na zastavení exekuce, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ohledně řešení vznesené otázky možnosti soudu uskutečnit jednání v případě omluvy účastníků řízení a žádosti o odročení jednání na jiný termín dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004, podle něhož je nemoc účastníka řízení zpravidla důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1366/2015, podle něhož se nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá, svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí není s uvedenými v rozporu. Dovolatelé totiž nevzali v úvahu závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené. Přitom v nyní řešeném případě již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že omluvě povinného neuvěřil a vyhodnotil ji jako opětovnou snahu povinných oddálit exekuci.
K námitce dovolatelů, že soud neprovedl důkaz výpovědí povinného 1) Nejvyšší soud uvádí, že to, že soud neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, může představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě lze však v dovolacím řízení podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003).
Ze stejného důvodu přípustnost dovolání nemůže založit ani požadavek dovolatelů na přezkoumání toho, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce, jakož i dalších tzv. zmatečnostních vad, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem a pro jejichž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2016 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu