20 Cdo 4568/2008
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: čl. I § 11 předpisu č. 191/1950Sb., čl. I § 14 odst. 1 předpisu č. 1911191/1950Sb., čl. I § 16 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.




20 Cdo 4568/2008


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné INMEFIN, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, adresa pro doručování: Třinec Staré Město, Frýdecká 395, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Občanská 16, proti povinnému G. S. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, pro 2 300 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 540/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008, č. j. 10 Co 1244/2007-82, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 16. 4. 2004, č. j. 29 Nc 540/2004-3, nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 1995, sp. zn. 1 Sm 12/95, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 2 300 000,- Kč s 6 % úroky od 1. 12. 1994 do zaplacení a částky 7 666,- Kč, nákladů předcházejícího řízení 92 308,- Kč, jakož i nákladů exekuce, které budou v jejím průběhu vyčísleny, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. Juraje Poláka, soudního exekutora.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl; soudnímu exekutorovi přiznal náklady exekuce ve výši 5 456,- Kč a tyto náklady uložil zaplatit oprávněné; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oprávněné uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce na nákladech odvolacího řízení 33 150,- Kč. Uvedl, že oprávněná ani v prodloužené lhůtě soudu nepředložila doklady, které by byly způsobilé prokázat přechod práv ze směnečného platebního rozkazu na oprávněnou, není tedy v této věci aktivně legitimována. Uzavřel, že pokud oprávněná založila přechod práva jen na směnečném platebním rozkazu (z něhož svědčí právo osobě odlišné) a směnce (jež byla indosamentem převedena na oprávněnou), tyto listiny přechod práva podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb.), neprokazují. Zákonná úprava nepředpokládá, že by indosamentem směnky na nového majitele přešlo s právem ze směnky i právo ze směnečného platebního rozkazu, již dříve vydaného na základě této směnky.

V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. ). Je přesvědčena, že předložením směnky, podle které rubopisy (indosamenty) osvědčovaly to, že oprávněná je majitelkou směnky, řádně doložila přechod práv ze směnečného platebního rozkazu. Podle jejího názoru přechod práva vyplývá přímo ze zákona, a to z čl. I § 11 odst. 1, čl. I. § 14 odst. 1 a čl. I. § 16 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 191/1950 Sb. ). Poukázala na to, že v obdobných případech soudní praxe došla k závěru, že k přechodu či převodu práv dochází přímo na základě zákona, např. v případě § 33 zákona č. 34/2004 Sb. nebo § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Za správný nepovažuje rovněž názor, aby k prokázání přechodu či převodu práva ze směnečného platebního rozkazu byla vyžadována smlouva o postoupení pohledávky. Oprávněná se rovněž domnívá, že nemůže podat na základě směnky nový návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, protože zde existuje překážka věci rozsouzené. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Čl. II, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o tom, že oprávněná neprokázala přechod práv ze směnečného platebního rozkazu (§ 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), pokud předložila s exekučním titulem vydaným ve prospěch jiné osoby pouze směnku (na jejímž základě byl exekuční titul vydán) indosovanou na oprávněnou.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 165, přijal závěr, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem (§ 36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb.) neprokazují indosamenty na směnce, podle níž byl směnečný platební rozkaz vydán, ale jen listiny vydané nebo ověřené státním orgánem či notářem. V odůvodnění citovaného rozhodnutí pak dále vysvětlil, že indosament představuje směnečnoprávní převod směnky, na jehož základě, jak plyne z ustanovení čl. I. § 14 odst. l zákona č. 191/1950 Sb., se převádějí všechna práva ze směnky, tedy i vlastnické právo k ní. Článek I. § 16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. pak stanoví, kdo se stává řádným majitelem směnky, který nabývá práva ze směnky originárním způsobem, nikoli tedy jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní. Z citované úpravy však nevyplývá, uzavírá se v judikátu, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v čl. I. § 16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, jež byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí; je tomu tak proto, že zákonná úprava žádnou skutečnost, která by měla za následek přechod tohoto práva, nepředpokládá.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že oprávněná nepředložila doklady způsobilé prokázat, že na ni přešlo právo ze směnečného platebního rozkazu, a tedy není v této věci aktivně legitimována, je jeho závěr správný. Nejvyšší soud tedy - aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) - dovolání oprávněné jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř.).

Povinnému vzniklo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož mu však v této fázi řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu