20 Cdo 4561/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 4561/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Váš nový dům, s. r. o. , se sídlem v Dobré Vodě 7, Hartmanice, identifikační číslo osoby 27972691, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 30, proti povinné BERNEA 21, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Náchodská 102/232, identifikační číslo osoby 27982831, zastoupené Mgr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 74 EXE 3977/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2015, č. j. 61 Co 295/2014-327, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce 9 014,50 Kč . O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 30. dubna 2014, č. j. 74 EXE 3977/2010-270, zastavil exekuci vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 74 EXE 3977/2010 a u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška pod sp. zn. 134 EX 11393/10 (výrok I.). Oprávněné uložil zaplatit povinné na nákladech řízení částku, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci samostatného usnesení k rukám zástupce povinné (výrok II.). Rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku, která bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok III). Zároveň soud vyzval povinnou a soudního exekutora k vyčíslení požadovaných nákladů řízení (nákladů exekuce) do 14 dnů od doručení usnesení (výrok IV.). Exekuci zastavil poté, co rozhodčí nález ze dne 9. 7. 2010 byl zrušen (rozsudek nabyl právní moci 24. 3. 2014).
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že po zrušení exekučního titulu rozhodčího nálezu je třeba exekuci podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. , zastavit. Pochybení neshledal s ohledem na zavinění na straně oprávněné ani ve výrocích o nákladech exekuce. Následně okresní soud usnesením ze dne 8. června 2015, č. j. 74 EXE 3977/2010-371, uložil oprávněné zaplatit povinné na nákladech řízení 153 246,50 Kč (výrok I.) a dále zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi 15 507 Kč (výrok II.). Krajský soud toto usnesení potvrdil (usnesení ze dne 3. září 2015, č. j. 14 Co 286/2015-398).
Oprávněná v dovolání namítá, že jí nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce pro nedostatek pravomoci rozhodce, který rozhodčí nález vydal. Jestliže odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, č. j. 21 Cdo 402/2014, nerespektoval, stejně jako Nejvyšší soud konstantní judikaturu Ústavního soudu a bez předložení dostatečně odůvodněné argumentace vybočil ze standardů právního výkladu Ústavního soudu (nález ze dne 9. srpna 2013, sp. zn. II ÚS 2234/10). Uvedla, že judikatura Ústavního soudu dlouhodobě dovozuje, že konstruování procesního zavinění oprávněné, založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela logicky poukazuje na to, že návrh na nařízení exekuce podala na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů, a rozhodnutí Ústavního soudu, které tyto tituly zrušilo, nemohla předvídat. Namítá, že Nejvyšším soudem řešená otázka má být posouzena jinak . Uvedla dále, že jednala v dobré víře o legitimitě svého postupu, že v době sjednávání rozhodčí doložky i v době vydání rozhodčího nálezu a v následujících letech v době exekučního řízení byl v judikatuře a praxi shledáván jako legitimní způsob určení rozhodce stranami dohodnutou třetí stranou (k tomu doložila rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 3629/2010, ze dne 29. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007, ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 2672/2008). Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že již ze samotného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2013, č. j. 45 Cm 259/2010-130, vyplývá, že jmenování rozhodce uvedeným spolkem není zcela v souladu s dobrými mravy. Jmenováním rozhodce byla pověřena právnická osoba, v níž byl zastoupen v nikoli nevýznamné funkci advokátní koncipient právního zástupce Mgr. Bernáška. Navíc je Mgr. S. jednatelem společnosti JURISTIC spol. s r. o., kde je též společníkem stejně jako zástupce stávajícího žalobce. Povinná zároveň odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3068/2014, jímž bylo odmítnuto dovolání oprávněné podané ze stejného důvodu, jako činí oprávněná v tomto případě, přičemž Nejvyšší soud současně odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2014, sp. zn. III ÚS 1861/14.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce, není přípustné, neboť dovolatelka v tomto rozsahu nevymezila právní důvod dovolání ani předpoklady přípustnosti.
Ve vztahu k výrokům o nákladech exekuce není rovněž dovolání přípustné. Odvolací soud o nich rozhodl v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněným pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14, odmítnuta. Ústavní soud se přitom v tomto rozhodnutí vymezil k situaci, zda je možné oprávněnému v exekučním řízení vytýkat zavinění zastavení exekuce v důsledku neplatnosti exekučního titulu v situaci, kdy byl exekuční titul platný podle judikatury existující v době podání návrhu na zahájení exekuce (bod 7.). Ústavní soud dále mimo jiné uvedl, že ona výjimečnost neaplikace nového právního názoru nemůže spočívat v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace (viz bod 10.).
O takový případ se v souzené věci jedná, kdy oprávněná spoléhala na to, že rozhodčí nález byl vydán v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu. Navíc si v dané věci byla oprávněná vědoma toho, že již 11. 8. 2010 podala povinná žalobu na zrušení rozhodčího nálezu (návrh na nařízení exekuce byl podán 21. 7. 2010) s odůvodněním neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu její neurčitosti.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání oprávněné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu