20 Cdo 4554/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 267 odst. 1 o. s. ř., § 151d odst. 2 obč. zák.





20 Cdo 4554/2008



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce
T. P.
, zastoupeného JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem v Brně, Vránova 39, proti žalované
Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava
,

se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Zelená 34a, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 57/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2008, č. j. 8 Co 224/2008 - 187, takto:


I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2006, č. j. 35 C 57/2005-149, kterým okresní soud zamítl žalobu, aby z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nařízeného usnesením ze dne 27. 10. 1999, č. j. 52 E 1324/99-4, byla vyloučena stavba č. p. 407 jiná stavba, postavená na pozemku parcelní číslo 324 zastavěná plocha a pozemek parcelní číslo 324 zastavěná plocha, v katastrálním území Mariánské Hory a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Napadenému rozhodnutí předcházel rozsudek ze dne 10. 12. 2002, č. j. 8 Co 818/2002-61, jímž krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 25. 7. 2002, č.j. 32 C 85/2001-35, kterým vyloučil nemovitosti z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 20 Cdo 1293/2003 - 80. Dospěl k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, uzavřená po zahájení řízení o zřízení soudcovského zástavního práva k této nemovitosti, nezakládá důvod k vyloučení této nemovitosti z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a že je-li okresní správa sociálního zabezpečení způsobilá být účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, má tuto způsobilost i ve sporu o vylučovací žalobě podle § 267 odst. 1 o. s. ř. Usnesením ze dne 8. 2. 2006, č. j. 8 Co 107/2006-127, zrušil krajský soud další rozsudek okresního soudu v této věci, jímž žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace.


V napadeném rozsudku krajský soud uzavřel shodně se soudem I. stupně, že smlouva, na jejímž základě původní žalobkyně (Casin, společnost s ručením omezeným) nabyla vlastnictví dotčených nemovitostí, byla uzavřena až po vzniku soudcovského zástavního práva (tj. po dni, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení) a účinky vkladu nastaly ještě později. V souladu se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem ve zrušovacím rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, uzavřená po zahájení řízení o zřízení soudcovského zástavního práva k této nemovitosti, nezakládá důvod k vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř.


V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že vztahem hmotněprávní a procesněprávní úpravy zástavního práva platné do 31. 12. 2000 a dopadem § 151d odst. 2/ občanského zákoníku se dovolací soud doposud nezabýval), žalobce namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že je třeba aplikovat právní úpravu platnou do 31. 12. 2000. Rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou stupňů, nepovažuje za správné; v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí má soud zkoumat jen hmotné právo. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že soudcovské zástavní právo je komplexně upraveno v § 338a - § 338b o. s. ř., namítá, že procesní úprava souvisí s právní úpravou zástav v občanském zákoníku, stanoví pořadí tohoto zástavního práva, upravuje účastenství v řízení o výkon rozhodnutí, neupravuje ale (ne)působení takto zřízeného zástavního práva na pozdější nabyvatele nemovitosti. Domnívá se, že tuto otázku řešil § 151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen obč. zák. ), podle kterého zástavní právo nepůsobí vůči pozdějším nabyvatelům, pokud o něm nevěděli. Původní žalobce byl v dobré víře , že kupuje nezatíženou nemovitost, a protože nebyl účastníkem řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nemohl se ani o zástavě dozvědět . Jestliže soud tvrzení žalobce (jeho předchůdce), že nevěděl a ani nemohl vědět, že na nemovitostech vázne zástavní právo, nezkoumal a neprovedl důkazy, jež navrhoval, zatížil řízení vadou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).


Dovolání není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jemuž sice předcházelo kasační rozhodnutí, nikoli však takové, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).


Dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, avšak jejich hodnocením k závěru, o splnění této podmínky dospět nelze.


V souzené věci již Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 20 Cdo 1293/2003-80 (publikovaném pod číslem 3/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž zrušil rozsudky soudů obou stupňů, uzavřel, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, uzavřená po zahájení řízení o zřízení soudcovského zástavního práva k této nemovitosti, nezakládá důvod k vyloučení této nemovitosti z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. Skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci vycházel, zůstal nezměněn, dovolací soud neshledal důvod, proč by se měl nyní od svých právních závěrů odchýlit a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v této věci.


Ani námitka dovolatele, že byl v dobré víře , že kupuje nezatíženou nemovitost a soudy proto měly postupovat podle § 151d odst. 2 obč. zák., není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V souzené věci vzniklo soudcovské zástavní právo k 6. 10. 1999, soudy proto vycházely z právní úpravy platné v době jeho vzniku. Zástavní právo vzniklé rozhodnutím soudu (§ 338a, § 338b o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000) - soudcovské zástavní právo - má stejné hmotněprávní účinky jako zástavní práva vzniklá jiným způsobem (§ 151a a násl. obč. zák.). Obecná právní úprava obsažená v § 151d odst. 2 obč. zák. se však u zástavního práva zřízeného rozhodnutím soudu neuplatnila. Pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze totiž podle § 338a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti pozdějšímu nabyvateli nemovitosti, není proto třeba při smluvním převodu zastavené nemovitosti zkoumat, zda nabyvatel při uzavření smlouvy o zástavním právu věděl nebo musel vědět ; soudcovské zástavní právo působí proti tomuto nabyvateli bez dalšího (srov. Bureš, J., Drápal, L.: Zástavní právo a soudní praxe. Beckovy právnické sešity. 1996, 1, s. 6.).


Námitku, že soud neprovedl další důkazy, které navrhoval k prokázání svých tvrzení, jež považoval za významná, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemůže.


Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; úspěšné žalované náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu