20 Cdo 4498/2009
Datum rozhodnutí: 21.02.2011
Dotčené předpisy: § 273 o. s. ř. ve znění do 30.09.2008




20 Cdo 4498/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci péče o nezletilého D. J. , zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Ostrava Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, syna matky Ing. A. J., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Čs. legií 5, a otce Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově Městě, Svornosti 2, o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 54/2004, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 14 Co 91/2009-354, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č. j. 0 P 54/2004, 41 P a Nc-334, pod výroky I. - IX. zamítl návrhy otce na výkon rozhodnutí na neuskutečněný styk s nezletilým ve dnech 18. 4., 25. 4., 26. 4., 13. 6., 20. 6., 11. 9., 14. 9., 7. - 9. 12. a 11. 12. 2007. Dále zamítl návrh otce na stanovení mimořádného náhradního styku s nezletilým D. za neuskutečněné styky (výrok X.) a otci uložil zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 16.660,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok XI.).

Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve výrocích I. III. a VI. - X. potvrdil (výrok I.), přičemž výroky okresního soudu označil jako odstavce výroku, a ve výrocích IV., V. a XI. (označovaných opět jako odstavce výroku) změnil tak, že matce uložil za neuskutečněné styky otce s nezletilým D. v termínech 13. 6. 2007 a 20. 6. 2007 pokutu ve výši 1000,- Kč za každý z těchto neuskutečněných styků. Pokutu ve výši 2000,- Kč matce uložil zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě, současně také žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je-li lékařem dítěti doporučen klid na lůžku, je tato skutečnost důvodem pro nerealizaci styku a dítě nelze vystavovat možným rozrušením z jeho transportu. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o stanovení náhradního styku nemá zákonnou oporu.

Otec nezletilého napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to ve výroku I., jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. )., přičemž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda v případě neuskutečněného styku rodiče s dítětem přichází v úvahu vedle uložení pokuty podle § 273 odst. 1 o. s. ř. - tedy vedle opatření v rámci výkonu rozhodnutí - i stanovení náhradního styku rodiče s dítětem za tento neuskutečněný styk, a zda má dítě právo na styk s druhým rodičem i v případě běžného onemocnění, je-li druhý rodič schopen a ochoten péči o dítě i během tohoto onemocnění zajistit, a za jakých podmínek. Dále namítá, že nestanovení náhradního styku s rodičem a bránění rodiči ve styku s dítětem v době jeho nemoci je v rozporu s normami mezinárodního práva, konkrétně čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Ačkoliv vyzval soudy, aby v případě nedostatku právní úpravy pomohly k tvorbě absentujících norem, popř. použily nadzákonné předpisy , nestalo se tak. Podle jeho názoru není důvod, aby se o dítě v době jeho nemoci nepostaral sám, protože u i něho má nezletilý domov a zázemí. Upozornil dále, že okresní soud ve věci rozhodoval rozsudkem, zatímco soud odvolací formou usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež se při posuzování přípustnosti dovolání ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí užije obdobně (§ 238a odst. 2 o. s. ř.), je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy především důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Ačkoliv dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, přednesl, hodnocením jejich obsahu k tomuto názoru dospět nelze.

Postup soudu při výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem upravuje § 273 o. s. ř. (v souzené věci ve znění účinném do 30. 9. 2008). Z tohoto ustanovení vyplývá, že za dobrovolné neplnění povinnosti uložené v rozhodnutí soud ukládá, a to i opětovně, pokuty, popř. nařídí odnětí dítěte (§ 273 odst. 1 o. s. ř.). V rámci výkonu rozhodnutí tedy zákon neumožňuje určit vedle uložené pokuty náhradní termín za styk, k jehož uskutečnění nedošlo. Je také logické, že exekuční soud v rámci výkonu rozhodnutí, jehož smyslem je vynutit v exekučním titulu stanovenou povinnost, nemůže rozhodovat o náhradním styku s nezletilým dítětem, jestliže jeho uskutečnění brání překážky na straně nezletilého dítěte, a povinná osoba tedy dobrovolně plní, co jí vykonatelné rozhodnutí ukládá. Případné změny v úpravě styku může řešit jen nalézací soud. Ten je také oprávněn rozhodnout v případě, kdy je oprávněnému rodiči opakovaně bezdůvodně bráněno ve styku s dítětem (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).

Závěr odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí nelze nařídit, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo o zjištění, zda nemoc nezletilého D. bránila matce předat nezletilého ke styku s otcem ve stanovených termínech. Nesprávnost popř. neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatel prosazuje, že nemoc dítěte není důvodem k odepření styku s oprávněným rodičem a dokládal, že je schopen se v době nemoci o syna postarat. I když zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odst. 1 o.s. ř. ukládáním pokut nejsou dány, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, tento závěr vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věcí, stejně jako případné vady uvedené v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnost) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vyjma případu o který zde nejde kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu), však přípustnost dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.

Zásadní právní význam napadeného usnesení nelze spojovat s otázkou, zda důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je běžná nemoc dítěte, ani proto, že posouzení, zda se jedná o běžnou nemoc , závisí na skutkových zjištěních učiněných v každém konkrétním případě.

Nejvyšší soud dodává, že obecně platí, že návrh na výkon rozhodnutí soud zamítne tehdy, nedošlo-li k porušení povinnosti uložené rozhodnutím nebo jestliže k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81, uveřejněné ve zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1981). Mezi objektivní příčiny, které brání uskutečnění styku nezletilého dítěte s rodičem (popř. s jinou osobou) nepochybně patří i onemocnění dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1987, sp. zn. 1 Cz 63/87, uveřejněný pod číslem 12/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zda je možný styk i v případě onemocnění dítěte, závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Mezi ně může patřit na jedné straně charakter nemoci, psychický stav dítěte v době nemoci, možnost převozu dítěte k oprávněnému rodiči, zátěž spojená s tímto převozem, způsob léčby (podání léků, rehabilitační cvičení apod.), přičemž k těmto okolnostem se zpravidla vyjádří ošetřující lékař, na druhé straně schopnost rodiče se o nemocné dítě postarat (srov. podobně např. JUDr. Simona Corradiniová, Náhrada škody při maření styku s dítětem /2./, Právo a rodina č. 8/2010).

K námitce týkající se formy rozhodování se uvádí, že ve výkonu rozhodnutí se rozhoduje vždy usnesením (§ 254 odst. 1 o. s. ř.). Pochybení okresního soudu, který rozhodoval namísto usnesení rozsudkem, představuje vadu řízení, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Otec se svým dovoláním úspěšný nebyl, matce náklady v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2011

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu