20 Cdo 4436/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2011
Dotčené předpisy: § 408 obch. zák., § 407 obch. zák.




20 Cdo 4436/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Iveco Czech Republic, a. s. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Dobrovského 74/II., identifikační číslo osoby 481 71 131, proti povinné OMEGA servis spol. s r. o. , se sídlem v Želátovicích 147, identifikační číslo osoby 476 78 968, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, pro 325 988,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. E-Nc 3226/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2006, č. j. 40 Co 939/2005-35, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 5. 5. 2005, č. j. E-Nc 3226/2004-24, částečně zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. E-Nc 3226/2004-6, pro částku 325 988,60 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně od 6. 3. 1993 do 20. 9. 1994 a pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně od 21. 9. 1994 do 23. 11. 1994 (výrok I.). Návrh povinného na zastavení exekuce pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 325 988,60 Kč od 24. 11. 1994 do zaplacení zamítl (výrok II.).

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (resp. v napadené části výroku v odstavci II.) změnil tak, že exekuci pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 325 988,60 Kč od 24. 11. 1994 do zaplacení zastavil (výrok I.). Oprávněnou zavázal zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 2 650,-Kč k rukám jejího advokáta do tří dnů od první moci usnesení (výrok II.). V téže lhůtě jí uložil zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení 1 325,- Kč k rukám jejího advokáta (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Štrinclovi na nákladech exekuce 4 702,90 Kč (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže je promlčena jistina, musí být promlčeny také úroky z prodlení jako příslušenství pohledávky, a proto je dán k důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že příslušenství pohledávky může být uplatněno samostatnou žalobou a že právo na zaplacení úroků z prodlení se promlčuje ve speciální promlčecí době nezávislé na promlčecí době jistiny dluhu, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2002 (správně 2001). Dále oprávněná vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval shodným tvrzením oprávněné a povinné obsaženým ve vyjádření oprávněné k návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 14. 1. 2005 a odvolání povinné ze dne 26. 5. 2005, že povinná dobrovolně uhradila na dluh oprávněné 100 000,- Kč dne 15. 4. 2004 a 150 000,- Kč dne 6. 5. 2004. Uvedla, že obchodní zákoník spojuje účinky uznání závazku s určitým jednáním dlužníka, z něhož lze nepřímo dovodit uznání závazku (§ 323 a § 407 odst. 2 a 3 obch. zák.). Jedná-li se o dluh dosud nepromlčený, je možno jej uznat placením úroků (§ 407 odst. 2 obch. zák.) nebo částečným plněním dluhu (§ 407 odst. 3 obch. zák.). Vzhledem k tomu, že v době částečných úhrad nebyl dluh dosud promlčen, měl se odvolací soud zabývat jejich posouzením ve vztahu k uznání závazku podle citovaných ustanovení obchodního zákoníku. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a změně dalších zákonů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb. ), není důvodné.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Žádné takové vady však dovolatelka nenamítá a nevyplývají ani z obsahu spisu.

Předmětem dovolacího přezkumu v souzené věci je tedy závěr odvolacího soudu, že úroky z prodlení jsou jako příslušenství pohledávky promlčeny, došlo-li k promlčení jistiny.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v souzené věci není.

Úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.). Uvedené platí s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé obch. zák. i tehdy, jde-li o pohledávku z úvěru nebo jiných obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněném pod číslem 14/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, přijal a odůvodnil závěr, že povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému). Dále pak vysvětlil, že v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 (na nějž oprávněná odkazuje), se Nejvyšší soud zabýval promlčením smluvní pokuty (sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení), která však netvoří příslušenství pohledávky (jedná se o samostatný nárok) ani opětující se dávku, již by bylo možno věřiteli soudním rozhodnutím přiznat do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.

Ohledně povinnosti platit úroky z prodlení se splněním závazku Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti též uvedl, že nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006).

Skutečnost, že povinnost k úhradě jistiny včetně úroků z prodlení byla přiznána soudním rozhodnutím, nemůže na tomto závěru nic změnit.

V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 11. 7. 2002, č. j. 16 Cm 662/98-41, jímž byla povinná zavázána uhradit oprávněné 325 988,60 Kč z důvodu neuhrazení kupní ceny za dodané zboží, splatné 5. 3. 1993 , kdy v tomto výroku exekuční titul nabyl právní moci dne 31. 7. 2002, a dále úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně od 6. 3. 1993 do 20. 9. 1994 a pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně od 21. 9. 1994 do zaplacení, kdy ve výroku o příslušenství nabyl exekuční titul právní moci dne 9. 2. 2004 .

Desetiletá promlčecí doba k vymáhání jistiny, stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák., uběhla v souzené věci dnem 5. 3. 2003 (tj. ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce dne 23. 11. 2004), tím došlo i k promlčení práva vymáhat příslušenství jako celek. Právní názor odvolacího soudu, že i úroky z prodlení jsou promlčeny a exekuci je třeba podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zastavit, je proto správný.

V projednávané věci nelze uplatnit ani výjimku stanovenou v § 408 odst. 2 obch. zák. ve prospěch oprávněné, jejíž nárok byl pravomocně přiznán v soudním řízení po uplynutí promlčecí doby dle § 408 odst. 1 obch. zák., neboť exekuční řízení v souzené věci bylo zahájeno později než do tří měsíců poté, co podkladové rozhodnutí nabylo vykonatelnosti.

Oprávněná dále namítá, že odvolací soud se nezabýval shodným tvrzením o částečném plnění povinné na dluh, přestože s takovou skutečností zákon spojuje účinky uznání závazku s důsledky i pro běh promlčecí doby. K tomu je třeba předně dodat, že povinná ve svém odvolání výslovně uvedla, že zaplacením částky v celkové výši 250 000,- Kč neuznala ani jistinu ani úroky a chtěla k tomuto plnění přihlédnout pouze v případě závěru soudu, že právo vymáhat úroky z prodlení 0,1 % denně z částky 325 988,60 Kč od 24. 11. 1994 do zaplacení (výrok II.) není promlčeno.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se nezabýval shodnými tvrzeními o částečném plnění na dluh, neboť uznání závazku (§ 407 obch. zák.) celkovou desetiletou délku promlčecí doby, stanovenou v kogentním § 408 odst. 1 obch. zák., neovlivní. Aplikace § 402 až 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, je totiž výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. Tedy ani případné předchozí uznání závazku v projednávané věci by nebylo způsobilé běh promlčecí doby přetrhnout (viz v obdobné věci odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007).

Dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. usnesením zamítl.

Protože exekuce byla pravomocně zastavena, rozhodoval dovolací soud i o nákladech dovolacího řízení. Dovolání oprávněné bylo zamítnuto a povinné tak vzniklo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; jelikož jí však v této fázi řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu